Jak s odstupem času vnímáte první natáčecí dny Pana profesora?
Byly dost náročné, protože jsem tehdy úplně nevěděla, do čeho jdu a kolik času mi natáčení zabere. Navíc jsem akorát začínala v Městských divadlech pražských zkoušet Ofélii v Hamletovi… Naučila jsem se tedy lépe pracovat s časem, abych ušetřila co nejvíc energie. Co bylo ale zásadní, musela jsem se naučit chodit dřív spát, což pro mě byl trošku problém. Předtím jsem totiž neusnula dřív než po půlnoci. Jenže když skoro každý den vstáváte ve čtyři ráno na natáčení, není jiná možnost.

Rozumíte si před i za kamerou s Vojtou Dykem?
Vojta je skvělý herec. Dokazuje to nejen před kamerou, ale i mimo ni. Neustále nás baví svými nesčetnými hereckými proměnami, kterými nám zkracuje chvíle mezi záběry. A jako kolega je vynikající. Hraje se mi s ním moc hezky. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla potkat a sledovat ho při práci. Je to velmi inspirativní.

Zvládla jste natáčení coby maminka dvouleté dcerky?
Musela jsem. Ještě před tím, než jsem na nabídku kývla, jsme celkem dlouho probírali, jak všechno budeme stíhat. Měli jsme samozřejmě v diářích zapsáno, co kdo a jak bude mít na starosti, ale ve finále stejně došlo na improvizaci, protože jsme každý den řešili individuálně. Bylo to náročnější, než jsem si původně myslela. První dva týdny proto byly dost vyčerpávající, ale postupně jsme se v režimu, který vlastně ani nebyl moc režimem, naučili fungovat. Zvládli jsme to společně docela dobře.

Který příběh seriálu Pan profesor na vás zapůsobil?
Hodně zajímavá byla například část o šikaně, která se myslím na školách bohužel ne zřídka vyskytuje. Když jsme točili závěrečné dojemné scény tohoto dílu, štáb měl doslova slzy v očích. Mělo to pro mě velkou sílu. Jsem zvědavá, jak tato epizoda bude ve finále vypadat.

Měla jste vy na DAMU nějakého takového „pana profesora“?
Na DAMU mě ovlivnila spousta pedagogů, ale nejvíc určitě Eva Salzmannová a Tomáš Pavelka. Každý z nich měl sice trošku odlišný přístup k herectví, který však v obou případech nějak zapadal do mého způsobu hereckého vyjádření. Rozuměla jsem si s nimi. Obecně jsem vycházela s našimi pedagogy dobře, a to jak s vedoucím ročníku Danem Hrbkem, tak choreografem Martinem Packem. V každém předmětu jsem si dokázala najít něco, co mě zajímalo.

Po mateřské jste naskočila do práce…
A to máme navíc v Městských divadlech pražských těsně před premiérou Honzlové. Když mi oznámili, že Honzlovou budu hrát právě já, měla jsem menší obavy. Asi před dvěma lety se inscenace těsně před premiérou zrušila, protože s ní vedení divadla nebylo spokojeno. Nyní jsme se k ní vrátili, ale s úplně novým tvůrčím i hereckým týmem. Šlo o moje první zkoušení po mateřské, které bylo nakonec moc příjemné. Snad to diváci uvidí i na postavě, kterou jsem vytvořila.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé stála před kamerou?
Už jako dítě jsem jezdila na filmové tábory, které pořádala moje teta, kde jsme během deseti dnů natočili krátký film. Ale to šlo především o zábavu, o herectví se v té době ještě nedalo vůbec mluvit. S kamerou jsem opravdu začala až před nástupem na DAMU se studenty filmové režie. To byly moje opravdové první zkušenosti. Ze všeho jsem tenkrát byla dost nervózní. Ale popravdě, když jsem začala točit Pana profesora, stejně jsem si nebyla ve všem úplně jistá, i když jsem měla za sebou několik epizodních rolí v seriálech.

Do jakých epizodních rolí jste nejčastěji obsazována?
Hrála jsem především v detektivních seriálech, které se teď hodně točí. Jednou jsem byla zavražděná, pak kamarádka zavražděné, podezřelá, svědkyně, a jednou jsem byla dokonce vražedkyně… Myslím, že v seriálu Dáma a Král, což bylo super. Musela jsem totiž hrát dvě roviny – navenek nevinnou holku a zároveň pachatelku. V jednom ze seriálů jsem třeba musela bodat nožem do oběšeného kaskadéra. Měl na břiše dřevěnou desku, do níž jsem se musela trefit. Měla jsem strašný strach, abych mu nějak neublížila. Navíc tuhle scénu mohl zahrát kdokoli, protože v záběru byla vidět jen ruka. (směje se)

Co máte před sebou v nejbližších týdnech?
Až vše dozkouším a dotočím, což by mělo skončit premiérou Hamleta 30. října, nemám před sebou vůbec nic. Užiju si volna. Budu ho trávit s rodinou a dobíjet se novou energií na jaro, kdy mě v Městských divadlech pražských čeká zkoušení velkého dvoudílného večerního projektu, a to adaptace románu Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Půjde zase o úplně novou zkušenost, takže je opět nač se těšit.

Beáta Kaňoková
Narodila se 18. února 1989 v Krnově. Vystudovala pražskou DAMU. Hned po škole nastoupila do angažmá v Jihočeském divadle České Budějovice. V současné době je členkou Městských divadel pražských.

Vidět jsme ji mohli například v seriálech Anatomie života, Pan profesor, Dáma a Král, Profesor T. či Mordparta. Příští rok půjde do kin film Běžná selhání, v němž hraje po boku Taťjany Medvecké a Jany Strykové.

Jejím životním partnerem je herec Tomáš Havlínek, se kterým má dvouletou dcerku Juditu.

Hvězda z Městských divadel pražských
Působí v nich od sezony 2018/19. Pochází ze severní Moravy. Na Slezské univerzitě v Opavě vystudovala kulturní dramaturgii. Studia činoherního herectví na pražské DAMU absolvovala mimo jiné rolemi Nataši Čechovových Tří sester v režii Tomáše Töpfera či Ollie v McDowallově Pomoně v režii Jana Holce.

V letech 2017-2018 byla v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde zaujala rolemi například ve Vyrypajevově hře Letní vosy nás štípou už i v listopadu (r. Alžběta Burianová), Téměř dokonalé lásce Nicole Moellerové (r. Adam Svozil, Kristýna Kosová) či naposledy v Havelkových Elitách v režii Martiny Schlegelové.

Dále spolupracovala například se Švandovým divadlem (Pohřeb až zítra, r. Daniel Hrbek) nebo hned v několika projektech s Divadlem Spektákl, kde hraje mj. hlavní roli v Topolově Hodině lásky v režii Štěpána Pácla. Vedle toho se podílela na oceňovaném imerzivním projektu Pomezí režiséra Lukáše Brychty.

Do angažmá v Městských divadlech pražských vstoupila rolí Harper v Kushnerových Andělích v Americe v režii Michala Dočekala.

Zdroj: www.mestskadivadlaprazska.cz