Nejzajímavější stromy nacházím na soukromých zahradách, říká pomolog Dovala

Na soukromé zahrady jezdíte běžně?
Ano, ale většinou od konce podzimu do jara, kdy můžu rovnou udělat zákrok, který stromy vyžadují. Navíc mě baví odrůdy, které tam nacházím. I bez listů a plodů je poznám podle habitu (celkového vzhledu stromu, pozn. aut.). U vás zatím nic nezraje, ale vidím tu směs včetně starých odrůd s tradicí pěstování sto až sto padesát let.

Vážně? Který strom?
Třeba tato jabloň Boskoopské, které se říká „kožuch“. Nenáročná zimní odrůda, která se sadila i do hor, kde nemá problém růst, byť je vhodnější do teplejších poloh. Je to úžasná odrůda i na přímé konzumování, ačkoli ji lidé dávají spíš do štrúdlu nebo ji suší.

Hana Korvasová: Nestačí říct, že když třídím odpad, zachraňuji planetu

A pálí.
Dejme tomu, ale na Moravě a ve Slezsku se na pálení cení nejvíc Jadernička moravská. Co se týče „kožuchu“, má hodně cukru, ale i kyselinek, proto má originální osvěžující až pikantní chuť. Chutná jinak než moderní odrůdy, což je o zvyku. Ve sklepě nemoučnatí a v dobré kvalitě vydrží až do jara, pokud jablka skladujete ve vlhkém prostředí. Obecně všechny kožovité odrůdy, které mají rzivou slupku, potřebují na uskladnění hodně vlhko, protože se z nich voda rychleji odpařuje. Hodně starých odrůd má svá specifika, která je dobré znát, abychom pak nebyli zklamaní. Vždy lidem říkám, že neexistuje špatná stará odrůda, jen jí musíte dát, co potřebuje. Mnoho pokrokových ovocnářů na staré odrůdy nadává, ale když s nimi mluvím, zjistím, že jich znají sotva pět procent.

Kolik jich znáte či neznáte vy?
Znám některé staré nebo genofondové sady, kde nedokážu určit jedinou odrůdu! Jsou to buď lokální odrůdy, nebo třeba stolní odrůdy – ani ty opravdu neznám všechny. V Evropě se během několika posledních století vypěstovaly tisíce odrůd, které jsou popsané. Kromě nich existuje obrovská škála dalších odrůd bez pomologického popisu. Jsou to právě lokální odrůdy, většinou nahodilé semenáče. Ty jsou pro mě nejzajímavější – když zmizí, tak bez náhrady.

Jak to myslíte?
Představte si, že by se přestal pěstovat například nejslavnější Major – popsaná stará odrůda pocházející zřejmě z Anglie, odkud se dostala asi ve dvacátých letech minulého století na zámek v Kyjovicích. Tady na Opavsku tak má své sekundární centrum pěstování. Je ale zastoupena v genofondových sadech a genobankách, proto by nás to tolik nemrzelo. Na této odrůdě jsem vyrostl, v našem rodinném sadu zůstaly ještě čtyři stromy. Lidé ji dnes příliš neznají i proto, že se posledních sedmdesát let nedala sehnat ve školkách – podobně jako ostatní klasické staré odrůdy. Lidé si ji tedy museli roubovat, což už dnes dělá málokdo. Tradice roubování se udržuje hlavně na Valašsku a Slovácku, kde se stále v malém hospodaří. Díkybohu za to, že takoví lidé ještě jsou a dělají to jako jejich předkové. U nás je poměrně dost nadšenců pro ekologické pěstování, extenzivní ovocnářství a krajinotvorbu, což je skvělé, ale pro záchranu starých odrůd jen nadšení nestačí.

Jak takové odrůdy zachraňujete?
Vybírám si konkrétní oblasti, které pak mapuju. Ideálně na kole, protože se můžu víc dívat kolem sebe a zastavit u každého stromu, který mě zaujme. Ty nejzajímavější nacházím právě na soukromých zahradách. Dvě třetiny z nich poznám podle habitu zpoza plotu, a když vidím strom, který neznám, zazvoním. Majitele oslovuju jen kvůli potenciálním raritám. Kvůli hrušním Solance nebo Špince, byť jsou to skvělé odrůdy, zvonek nestisknu. A když najdu opravdový „špek“, vezmu si od takové odrůdy rouby, aby nezanikla.

Ekologie ve školních lavicích

Kde takové poklady nacházíte?
Napříč republikou. Jsou oblasti, kde je starých odrůd relativně hodně – Valašsko, Bílé Karpaty, Slovácko, Chřiby či bývalé Sudety, tam ale bývá jejich určování i pro pomologa složité. Třeba na Rýmařovsku a Bruntálsku je hodně starých jabloní a hrušní, ale nemám se tam koho doptat, protože lidé tam generačně nežijí po staletí. Zajímavé je ale využití tamních odrůd – hrušky se hlavně sušily, jablky se často krmil dobytek. Stromy tam hodně a pravidelně plodí a máločím trpí, plody nehnijí, nečerviví a dobře odolávají strupovitosti.

Myslela jsem, že staré stromy plodí většinou jednou za dva roky.
To ano, staré stromy většinou alternují, ale často proto, že se o ně dlouhodobě nikdo nestará a nemají přírůstky. Jejich relativní věk je vysoký a může se dost lišit od absolutního. Když se o strom průběžně starám a omlazuju ho, i stoletý strom může mít vitalitu padesátiletého. Nejstarší jabloně v našem sadu, odrůdy Major a Jonathan, štěpil můj dědeček v roce 1945. Plodí každoročně a poměrně dost díky tomu, že se za ty roky péče podařilo dostat do rovnováhy růst a plodnost. To znamená, že stromy mají takové množství listů, které dokáže každoročně vyživit dostatečný počet plodů. Proto se nedá říct, že by staré odrůdy měly geneticky danou vyšší střídavou plodnost než odrůdy moderní. Neplatí ani tvrzení, že nevýhodou starých odrůd je právě alternace.

Jak moc vnímáte při svém mapování minulost?
Každý terénní průzkum je vlastně sondou do historie. Uvědomuju si, že naši předkové žili opravdu jinak. Třeba sušení hrušek – v Javornickém výběžku, v sadech zaniklých vesnic, mají hrušně zcela jiné parametry než stolní odrůdy. Dužina je sušší, na přímý konzum jsou vhodné těsně před hniličením. Mám moc rád sladkost hniliček s fíkovou vůní. Přestože se s kolegy snažíme původní odrůdy s vazbou na konkrétní oblast podchytit, trendem jsou pořád stolní odrůdy s původem v západní Evropě nebo v Rusku. V tom má Česko největší rezervy. Proto s kolegy a nadšenci do ovocnářství a záchrany starých odrůd Radimem Lokočem nebo Ivanem Bartošem zakládáme genofondové sady, kde primárně vysazujeme lokální staré odrůdy. Nemáme je sice všechny popsané, ale víme, že se pěstovaly a že mají zajímavé vlastnosti.

Co ještě je při zakládání sadu důležité?
Dát tam i klasické staré odrůdy, které lidé aspoň trochu znají. Pěstovaly se po celé Evropě – z jabloní třeba Jonathan, Matčino nebo Parména zlatá; z hrušní pak zajímavá odrůda Salisburyova s velmi chutnými plody, která je tady na Opavsku nejrozšířenější podzimní odrůdou.

Entomolog Petr Kočárek: Bez hmyzu by mi bylo smutno

Kombinujete je i s moderními odrůdami?
Starých odrůd je tolik, že na nové málokdy dojde. Na podzim jsme s kolegou Jurajem Grněm vysazovali sad nad nádražím v Jeseníku. Sto stromů, což je hodně – jabloně, hrušně, slívy, třešně… Až na pár výjimek, co strom, to jedna odrůda. Ani tam se na nové odrůdy nedostalo. Zvažovali jsme Rubín, ale nakonec tam není.

Protože je pro vás příliš mladý?
Protože jsme vybrali starší. Rubín je středně stará odrůda vyšlechtěná u nás na konci šedesátých let minulého století. České novošlechtění vychází z velké části právě z ní. Je to nosná, originální a velmi zajímavá odrůda, a to říkám jako zastánce starých odrůd. Dobře se hodí do vyšších poloh a do extenzivních sadů (svébytné biotopy, kde se střídají rozvolněné dřeviny a travní porosty; opak intenzivní sadovnické velkovýroby, pozn. aut.), protože pro kvalitu jablek nevyžaduje časté ořezy. Však ji támhle taky máte, podívejte, podle růstu se dá poznat už z dálky.

Zmínil jste jabloň Major spojenou přímo s Opavskem. Máme tu i typickou lokální odrůdu hrušně?
Hodně zajímavá je Krvavka – hruška s červenou dužinou, pochází dokonce ze sousední vesnice! Nejrozšířenější tu byla ale Jakubinka, která dobou zrání navazuje na pozdní třešně. Obecně je tady v regionu zajímavá extrémní střídavá plodnost hrušní za posledních dvacet let. Z velké části za to může rez hrušňová (houbová choroba, pozn. aut.), která dlouhodobě oslabuje stromy snižováním fotosyntetického výkonu listů. Jinými slovy, kvůli oranžovým flekům je méně místa pro chlorofyl. Když si vzpomenu na své dětství v osmdesátkách, hruška byla nejobyčejnějším ovocem. V sadu jsme měli více starých odrůd, například francouzskou Poiteu, a sklizeň byla každoročně půl tuny! Ani jsme nevěděli, co s tím. Létalo na ně spousta kosů, kvíčal, brkoslavů – no úplné safari na zahradě. Začátkem devadesátých let se tu objevila právě rez a několik let po sobě hrušky vůbec nebyly.

Ale teď zase jsou.
Když se objeví nová nemoc, největší dopady má vždy na začátku. Přestože má rez stále vysoce negativní účinky, už je vidět, že se vytváří jistá rovnováha. Stejně tak virová šarka u švestek. Její dopady už nejsou minimálně u nejrozšířenější Domácí švestky tak fatální jako před sto lety, kdy se s ní dostal tento ovocný druh do kontaktu poprvé. I proto je důležité šlechtit nové odrůdy, které minimálně v prvních letech odolávají různým chorobám. Na druhou stranu, výhodou starých odrůd je jejich velmi dobrá odolnost prověřená časem. Lidé se mě často ptají právě na odolnost starých a nových odrůd. Každý na to má svůj názor, většinou je extrémní – buď staré odrůdy obecně preferují, nebo naopak zatracují. Ale jako u všeho, nedá se to říct jednoznačně. Je potřeba hodnotit každou odrůdu zvlášť, a ještě v konkrétní oblasti. Tatáž odrůda může být někde fantastická, jinde naopak až podprůměrná. Když se chystáme nějakou odrůdu vysadit, měli bychom se o ní předem něco dozvědět.

Divočina jako lék. Pobyt v přírodě doporučují i psychologové

Kde nejlépe?
Původní odrůdy jsou kvalitně popsané ve starých pomologických knihách. Podle mě jsou nejlepším zdrojem, ale je potřeba upozornit, že informace v nich jsou mnohdy sto let staré. Třeba odolnost vůči strupovitosti nemusí teď platit už vůbec. Veškerá kultovní pomologická literatura už má i elektronickou podobu. Mě i kolegy hodně ovlivnila knižní edice České ovoce, kterou napsal pomolog Jan Říha. Byl to velký srdcař jako většina starých pomologů, kteří měli k odrůdám obrovský respekt a úctu. Obojí postrádám u mnoha současných ovocnářů, kteří mají ke starým odrůdám spíš negativní vztah.

Jak je to s úctou a respektem při řezu ovocných stromů? Třeba když ho lidé dělají motorovou pilou.
To je samozřejmě naprosto špatně, ze stromů pak zůstanou jen torza. O tom bychom mohli mluvit dlouhé hodiny! Podle mě je zralé na psychologickou studii, jak lidé v bývalém Československu běžně řežou. Myslím tím každoroční zkracování na „pahýlky“, kdy pak koruna vypadá jako ježek. Jak to jeden od druhého odkoukávají – je to jakási lidová tvořivost, která se šíří lavinovitě. Přitom tento způsob nenajdete v žádné odborné knize a žádný expert vám ho neporadí. Druhá věc je, že se v názoru na řez neshodnou samotní odborníci – jak ovocnáři mezi sebou, tak samosebou ovocnáři a arboristé. Každý řez by měl být biologicky podložený, což v dnešní arboristice často nevidím. Ze tří čtvrtin jsou to redukční řezy, kdy se odřízne větev, která vadí domům nebo drátům. V drtivé většině je cílem bezpečnost, nikoli zlepšení kondice stromu. Bezpečnost je samozřejmě v pořádku, ale vždy by se měla propojit i se zájmem o vitalitu stromu.

Může se začít s řezem starých stromů, které dlouho nikdo neošetřoval?
Ošetřování starých stromů je podle mě nejsložitější problematika v ovocnářské branži. Málokdo do nich zasahuje a účinnost řezu je nízká. Nejvyšší je u mladých stromů, kdy je takzvaný výchovný řez naprosto nezbytný, aby stromy dosáhly plného životního potenciálu. V mladém a středním věku reagují všechny odrůdy dobře, protože dokážou nahradit, co bylo odřezáno. To je podstata efektivního řezu. U starých stromů to nevíme, chybí nám informační podhoubí, nemáme se od koho učit.

Jak to?
I staří ovocnáři, kteří se zabývali řezem starých stromů, nepracovali ve své době s osmdesátiletými ovocnými stromy, ale třeba se čtyřicetiletými. Když je ošetřili klasicky zmlazovacím řezem do tvaru pyramidy, byl to poměrně radikální zákrok, který ale vitalitu a životní perspektivu stromu maximálně povzbudil. Takové stromy získaly nové přírůstky, jejich plodnost se dostala z okrajů do středu a v dalších letech se daly snadněji otrhat. U osmdesátiletých a starších stromů se musíme ptát, jaký význam u nich bude řez mít? Dětství jsem strávil v korunách starých stromů a hodně času v nich trávím doteď, řezem se živím asi deset let. Rozhodně ale nemůžu říct, že stoprocentně vím, jaký zákrok a v jaké intenzitě bude pro daný strom nejprospěšnější. Proto bych lidem poradil, ať se stromy nad šedesát let nesnaží ošetřovat svépomocným řezem. Ať se neřídí pochybnými návody na internetu a dají si pozor na návodné online kurzy. Univerzální návod neexistuje, u starých stromů už vůbec ne. Na druhou stranu, nikomu neříkám, jak má řezat, pokud se mě sám nezeptá. Dřív jsem to dělával, ale reakce nebyly vždy pozitivní, protože člověku narušujete jeho auru neomylnosti. Kamarád z vysoké školy, který má na řez velmi kritický pohled, říká: „Ať si každý své stromy zničí sám.“

David Kraus: Dceru chci vychovávat v přírodě

Když přijdete ke stoleté hrušni, co cítíte?
Zrovna hrušně jsou moje srdcovka. Mají potenciál dožívat se několika staletí. Člověk se musí poklonit. Terénní pomologie je úžasná v tom, že je o emocích – na základě toho, co cítím, si mnohé odrůdy zapamatuju. Když stojím přímo pod stromem nebo mluvím s člověkem, který k němu má vztah, zůstává mi to v paměti. Jako příběh jedné rodinné hrušně na Hlučínsku. Když jsme ji s kolegou při mapování objevili, z dálky jsme si mysleli, že je to lípa. Kmen o průměru přes tři metry, koruna do výšky asi patnácti metrů. Majitel nám vyprávěl, že ji zasadil a rouboval jeho praděd. Takové rodinné stromy mě těší nejvíc.

Máte nějaký takový na zahradě?
U nás je to celá rodinná odrůda – již zmiňovaný Major. Ve třicátých letech se hojně šířila z Kyjovic do okolí díky tamnímu zahradníkovi Kupkovi, se kterým se dobře znal můj pradědeček Josef Kremer. Zřejmě jako první dostal od Kupky stromek, nebo rouby. Podobně pak šířil odrůdu tady v Mokrých Lazcích, kde žil, a v blízkém okolí. Ten původní strom na zahradě v Lazcích ještě je, nebo aspoň donedávna byl. Je to nejstarší strom Majoru, co znám – mateční stromy v Kyjovicích už bohužel neexistují. A jinak náš rodinný strom je bříza na dvoře. Objemem koruny je to asi největší bříza v republice, větší jsem rozhodně neviděl. Zasadil ji můj praděda, když se narodil můj děda, je jí přes sto let.

Na závěr asi hloupá otázka – proč se v sadech pořád sázejí stromy do řad?
To je náhodou skvělá otázka! Dokonale vytvořený sad by měl vypadat řízeně nahodile – vyplnění prostoru by mělo být cikcak. Musela byste ale přesně vědět, jaký potenciál dorůst má každá koruna, a podle nějakého algoritmu pak stromy jakoby rozházet. Tak moc bych chtěl takové sady zakládat! Jenže je to nesmírně těžké a náročné na přípravu. A svou roli hraje, že většina lidí seče trávu pomocí mechanizace. Já seču kosou, takže na zahradě řady nemám, přesněji – mám tam jejich pozůstatky ještě po dědečkovi.