Volejbal v Děčíně si bez něj prostě nejde představit. I když on sám to vyvrací. Volejbalový matador Josef Herclík má za sebou nezanedbatelné úspěchy s mládežnickými celky VSK Spartak Děčín, je však také uznávaným přednášejícím, věnuje se také publikační činnosti.

Vývoj volejbalu v Děčíně ho však trápí. A budoucnost? Těžko říct. „Kdybych byl o pár let mladší, nebál bych se podnikat nové věci. Ale s věkem chci mít větší klid," přiznal Josef Herclík v rozhovoru pro Deník.

Sám jste se několikrát zmínil, že občas čelíte slovním útokům na svou osobu v souvislosti na peníze. Čeho se tento problém týká?
Hrozně často se setkávám
s tím, že to vše dělám pro peníze. Chtěl bych zdůraznit, že se volejbalu v Děčíně věnuji přes čtyřicet let a vždy to bylo zadarmo. Jediným zdrojem příjmu je pro mě lehká publikační činnost. To jsou ale jen drobné, žádné velké peníze. Dále jsou to menší odměny za lektorskou činnost při školení trenérů.

Volejbalová sezóna pomalu končí. Pro vás byla v pořadí 45. Jak byste jí hodnotil?
Bohužel, útlum nadále pokračuje. Jsme prakticky jediný klub, který nemá vlastní tělocvičnu a zázemí. Přesto si myslím, že na krajské úrovni stále vládneme.

Jednotlivé kategorie vezmeme popořadě. Co říkáte na výkony žen ve II. lize?
Ženy udržely druhou ligu, tým prošel velkou obměnou kádru. Bylo ale vidět, že hráčky dávaly přednost práci a brigádám. Problémem je, že mladé volejbalistky se do Děčína 
z vysokých škol nevrací.

Vaší výkladní skříní jsou ale výsledky mládežnických kategorií. Jak jste byl s nimi spokojený?
Juniorky splnily cíl a postoupily do mezibaráže. Tu vlastně odehrály kadetky, které skončily na pěkném pátém místě. Starší žákyně suverénně vyhrály kraj a postoupily na republikové mistrovství. V mladších žákyních záhadně zmizel šestkový volejbal. Přesto jsou výsledky uspokojivé. V trojkovém minivolejbale, kde jsme měli pět družstev, se ovládl kraj. V přípravce je tak deset až patnáct děvčat. Zde se na výsledky tolik nehledí.

Velkým nedostatkem je, že vám schází vlastní zázemí. Jak to vypadá směrem do budoucna?
Podle posledních informací náměstka primátora Pavla Sinka byla podána žádost o dotaci na ministerstvo školství od Sokola na novou halu. Zastupitelstvo by mělo rozhodnout, zda bude mít město nějakou finanční spoluúčast.

Jenže debat o nové hale bylo již několik. Vy tomu věříte?
Já jsem životní optimista, tak snad to dobře dopadne. Ale zase to nebude hala jen pro nás, bude tam řada jiných sportů. Začne tak neskutečný boj o každou minutu, to mi věřte.

Kdo další se s vámi podílí na chodu celého klubu a trénování jednotlivých týmů?
U nás je to víceméně kolektivní záležitost, na trénincích se střídáme. Ostatním sportům závidím, že můžou trénovat v době školy. Jinak to vlastně děláme ve třech lidech. Krom mojí osoby trénuje Pepa Slížek a Pavla Reimerová. Trochu nám začal pomáhat i Jirka Hykš. Hodně se začali angažovat rodiče, kterým patří velký dík. Co bude ale dál? To se dozvíme po sezóně, která vlastně končí až 
v květnu.

Právě Jiří Hykš oznámil, že už nebude trénovat druholigové ženy. Co vy na to?
Jirka to bere za hotovou věc, ale musíme si ještě k tomu sednout. Já bych nejraději hrál jen s těmi malými na amatérské úrovni. Bude to znít špatně, ale já nevidím v děčínském volejbale žádnou perspektivu.

Můžete tedy potvrdit, že do další sezóny nastoupí všechny dosavadní celky Spartaku Děčín?
Nikoho rozpouštět nechceme a ani nebudeme. Jen bych rád, kdyby s těmi staršími kategoriemi jezdil už někdo jiný. Tréninkům se nebráním. Ale když vidíte, že jsou naše podmínky tristní, docházejí vám síly.

V minulé sezóně vyhrály juniorky mezibaráž a v Brně je pak čekala rozhodující kvalifikace 
o extraligu. Jak to holky vnímají, když vědí, že stejně nemohou, díky nevyhovujícím podmínkám a financím, do extraligy postoupit?
Vloni to bylo přesně, jak říkáte. V Brně se to odehrálo vlastně z povinnosti. První půlka týmu po sezóně skončila, druhá věděla, že nemůžeme postoupit. Motivace je tedy velmi malá. Tady by se dala hrát extraliga jedině v Maroldovce, ale tam hrají prim basketbalisté. Přesto BK Děčín patří poděkování, že nás tam nechali pár zápasů odehrát. Na vyšší soutěž bychom museli mít další nezbytné vybavení, jako je třeba video systém. Být o dvacet let mladší, někde bych to zajistil.

Jak to bude s halou na příští rok? Bude to zase Maroldovka 
a Vrchličák?
Na obou halách máme slíbené stejné hodiny. Otázkou je, jak to celé bude. Mně osobně by vyhovovala hala na Vrchličáku. Jen kdyby byla naše.

Stále pořádáte, tak jako další kluby, nábory. Jak velký je zájem o váš volejbalový oddíl?
Zájem je individuální, už nebudeme obcházet školy. Nebudu nabízet něco, co nevím, jak za dva roky bude fungovat. To se mi nezdá fér. Ale děti chodí. Kdyby byly  podmínky, tak by na to rodiče slyšeli.

V Děčíně trénujete volejbal přes čtyřicet let. Jak dlouho vám tahle láska vydrží?
Teď budu končit 45. sezónu. Děti mi nevadí, tréninky taky ne. Jsem ale unavený z toho, jak na mě útočí okolí. Když jste úspěšní, ve světě se ptají proč a tady vám vlastně hází klacky pod nohy. Další věc, co mě trápí, je komunikace. S dětmi je to čím dál horší. Hranice, kdy přestanou poslouchat se posunuje. Už na prvním stupni si začnou vymýšlet a vymlouvat se.

Dokázal byste si představit, že by se vaše domácí zápasy musely hrát mimo Děčín?
U nás to není možné. Ale je pravda, že daleko lepší je, když hrajeme venkovní zápasy. Doma platíme tělocvičnu, rozhodčí, domácí zápas nás vyjde na šest tisíc. Když jedeme třeba do Teplic, stojí to daleko méně. Já se tam o nic nestarám, splním si trenérské povinnosti a jede se domů. Ale doma musíte hrát, aby mohli chodit fandit rodiče.

Co se stane, až Josef Herclík skončí s volejbalem?
Určitě by tady byli další lidé, kteří by to po mě vzali. Hromada takových lidí už je zachycených. Pomáhali by i rodiče. Určitě neznamená, že když skončím, že tady skončí volejbal. To si nemyslím.