Věk je jen číslo. Statistiky neřeším. Neměl bych být ale ten, co rozhoduje

Poslední zápas letošní sezony jste odehrál 13. prosince 2020. Pak do ní opět zasáhl koronaviru. Jak se udržujete v kondici?
Současná situace každého z nás unavuje, ale snažím se myslet pozitivně. Snad tenhle ošklivý sen brzo skončí a vrátí se vše do normálního života. Chodím občas běhat a také doma cvičím. Nemohu si úplně dovolit ze všeho úplně vypadnout.

Myslíte si, že se letošní sezona nějakým způsobem dohraje?
Moc tomu nevěřím. Loni s Duklou a letos s Bazzy to bylo rozehráno na hodně dobré výsledky. Uvidíme zda se alespoň letos sezona dohraje nějakým důstojným způsobem.

Radek Hůja v 50 letech válí za hokejbalisty Bazzy Děčín.Zdroj: soukromý archivMinulý rok jste oslavil padesátku, přesto stále řádíte na hokejbalovém hřišti. Máte recept na sportovní dlouhověkost?
Aby člověk mohl takhle dlouho hrát, je zapotřebí několik věcí. Hlavně zdraví, bez kterého to prostě nejde. Dále štěstí, aby se vám v těch stovkách zápasů nic vážného nestalo. Musí vás to prostě bavit. Je potřeba být obklopen těmi správnými lidmi. Už nějaký čas se nezabývám statistikami, ale každý gól nebo nahrávka potěší. Ale už bych asi neměl být ten, kdo rozhoduje zápas

Jak jste se vůbec dostal k hokejbalu?
Od malička jsem hrál hokej. Jednoho dne jsem se dostal do branky a už u toho zůstal. Myslím, že jsem byl dobrý brankář. Hrál jsem za ústecký Slovan, na vojně v Příbrami a ještě v Kadani. Profi smlouvu jsem ve Slovanu odmítl a začal hrát za Kadaň. Jenže po čase mě přestalo bavit třikrát týdně dojíždět a tak jsem s hokejem skončil. Hokejbal hraji vlastně od jeho vzniku. Nejdříve jen domluvené zápasy a od roku 1983 jsme začali hrát v Ústí nad Labem organizovanou soutěž . O čtyři roky později jsme poprvé vyrazili na neoficiální mistrovství republiky a hned přivezli třetí místo. Takže když to počítám, hokejbal hraju 37 let.

Jak se snažíte na hřišti vyrovnat mladším hokejbalistům?
Vždycky jsem se snažil jít všem příkladem. S přístupem k tréninku i zápasu. Myslím, že to moji spoluhráči vědí a snad si z něčeho ode mě vezmou příklad. Co se týče protihráčů, je to jiné. Samozřejmě je štve, že je takový dědek ještě občas přehraje. Občas se setkám s tím, že se se mnou srovnávají a připadá mi to úsměvné. Ale to jsou spíše takoví, co to ve sportu nikam daleko nedotáhnou. Každý by měl mít vždy nejvyšší ambice a hrát extraligu. To spoustě lidí bohužel chybí. Spokojí se s tím, že jsou hvězdy v nižších soutěžích.

Rozdáváte v kabině a na hřišti svým spoluhráčům nějaké rady?
V Děčíně máme super trenéry, přesto i já občas něco řeknu. Mám za sebou i trenérskou zkušenost, tak snad má slova nejdou úplně do větru. Při zápase se snažím spíše spoluhráče motivovat. Radou pomáhám hlavně těm mladším. Snad jim moje rady alespoň trochu pomohou.

Nehoní se vám v hlavě myšlenky na konec dlouhé kariéry?
Takhle otázka je tady už spoustu let. V podstatě končím každý rok. Letos tomu není jinak. Radši neřeknu kdy, ale hodně rychle se to blíží. Věřím, že poslední zápas bude za Bazzy a snad mojí kariéru neukončí vládní opatření.

Děčínský hokejbal se dočkal krásného nového hřiště. Jak se vám líbí?
To, co se povedlo postavit v Děčíně za hřiště, je prostě úžasné. Všem lidem, kteří se na tom podíleli, patří velké díky. Hřiště je kousek menší, než je to v Ústí nad Labem. Pro mě je to ale lepší. K dokonalosti už tady chybí jen lepší zázemí. Domácí týmy by mohly mít vlastní kabinu. Věřím, že i to tady časem bude. Líbí se mi, jak zde začali pracoval trenéři s těmi nejmenšími.

Vaňák dostal důvěru. Jednička? Tak bych to určitě nenazval, má jasno

Můžete vzpomenout na nejhezčí a naopak nejhorší hokejbalový zážitek?
Hokejbal mi přinesl hlavně spoustu hezkého. Nejen úspěchy, potkal jsem lidi, na které se mohu kdykoli spolehnout. Z herního hlediska určitě nelze zapomenout na titul mistra světa veteránů, Dále pětkrát titul mistra republiky. S individuálních cen určitě třetí místo v anketě hokejbalista roku 2004, kdy mi předával cenu můj hokejový vzor Dominik Hašek. Jsem také rád za cenu pro nejlepšího útočníka poháru mistrů evropských zemí. Nejhorší zážitky jsou takové, při kterých se někdo vážně zraní. To vážně špatně snáším.

Souhlasíte s opatřeními, které tlumí amatérský sport?
Nejsem odborník, takže to nemůžu hodnotit. Je to ale zákeřná nemoc. Otec mi málem umřel a ženě jsem volal rychlou. Takže já tohle nechci brát na lehkou váhu. Snažím se prostě být zodpovědný ke všem, co mám rád.

Co děláte mimo hokejbal? Čím se živíte?
Pro mě je nejdůležitější moje rodina. Aktuálně hlavně vnoučátka, která si hrozně moc užívám. Jsem velkým fanouškem F1 a hlavně Ferrari. Jinak pracuji v oblasti zabezpečovacích a informačních technologií.