Nejprve skočit do řeky a pořádně si zaplavat. Pak vyběhnout do depa a nasednout na kolo. A vše poté zakončit během. Tak nějak vypadá terénní triatlon.

Českou nadějí v tomto náročném a extrémním sportu je i rodák z Benešova nad Ploučnicí Daniel Trýzna. Ten má za sebou i účast na MS. „Byl jsem tam desátý. Může se zdát, že to je parádní umístění. Já ale myslel výš," přiznal mladý sportovec z Děčínska, který už ale také trénuje malou skupinku dětí právě v Benešově.

Dane, můžete nám přiblížit, jak se vyvíjela vaše sportovní kariéra?

Je pravda, že před triatlonem byly ještě jiné sporty. Začínal jsem s canicrossem, v roce 2005 z toho byl dokonce titul mistra světa. Následně mě kontaktoval člověk z pražské Dukly a já začal koketovat s atletikou. Rok jsem ji dělal v Děčíně a pak začal v Praze běhat 200 a 400 metrů. Byl jsem nadšený, dojížděl do Prahy a měl možnost jít na sportovní gympl. Jenže i kvůli rodině jsem to vzdal.

Zmínil jste se o canicrossu. O co se přesně jedná?

Laicky řečeno je to běhání se psem. Dostal jsem se k tomu přes děčínskou musherku Dášu Nešněrovou. Máte speciální postroj, běží se tři etapy. Pes vás svou rychlostí nutí do potřebného tempa. Jako malý jsem byl vedený k učení. Ale to mě nebavilo, spíše jsem potřeboval nějak vybít svou energii. Na prázdniny jsem jezdil k Soně Klikarové, která s nimi trénovala. Já měl vždy psy rád, ale nikdy jsme ho doma nemohli mít. Ta mě vlastně ke canicrossu přivedla a vychovala ze mě sportovce.

Jak těžké pro vás bylo do canicrossu proniknout?

Za začátku to bylo hodně těžké. Pes musí být s pánem hodně spjatý, musí mezi nimi existovat duševní pouto. Po nějaké době jsem se psy konečně mohl běhat a trávil s nimi každou volnou chvilku. Chtěl jsem jednoho i domů. Táta byl proti. Tak jsme s mamkou sehráli fintu. Trippy nakonec byla u známých na zahradě, ale pak to skončilo tak, že spala se mnou v posteli (smích).

Pak ale přišla na řadu disciplína, ve které jste se našel. Kdo vás přivedl k terénnímu triatlonu?

Honza Pacina. Mým snem je, že se sportem budu živit. Chci být profík. Hledal jsem nějaké východisko. S atletikou to nevyšlo. Canicross mě bavil, ale finančně bych nepřežil. Pak jsem se začal bavit právě s Honzou. Rok před Honzovým startem na MS jsem ho trénoval v běhání. A on mě dostal k triatlonu.

DANIEL TRÝZNA mladý a nadějný sportovec z Děčínska. Letošní sezóna je však v ohrožení.To jste do toho vklouznul docela nedávno, ne?

Ano, začal jsem v roce 2013. Honza by na mě mohl být naštvaný. On tomu věnoval celý život, já dva roky a ejhle oba už jsme byli na světovém šampionátu (smích). Byla to obrovská změna, daleko větší zábava. Na atletickém oválu jsem při tréninku strávil hodiny. Bylo to, jako když křeček běhá dokolečka (smích). Pak mě vzal Honza na první závody, bylo to v Ostrově. Hrozně se mi to líbilo zajímavé prostředí, extrémní závod. Už jenom plavání pro mě bylo něco, naučil jsem se plavat až v 15 letech.

A po dvou sezónách přišla hned účast na MS…

To je pravda. Je to asi mým životním stylem. Někdo říká, že jsem asociální. Jsem absolutní abstinent, nikdy jsem nebyl v hospodě. Sportem žiju, tím pádem se do toho položím na sto procent. Ale že bych měl talent? To bych neřekl, spíše je to tréninkem.

Samotná kvalifikace na světový šampionát pro vás ale byla pořádně trnitá, co?

Zpětně mi bylo řečeno, že jsem vyhrál závod světového poháru v Itálii do 19 let a tudíž se kvalifikoval na Havaj. Jenže já to propásl a uteklo mi to. Pak přišly Prachatice. Tam mě dohnala tréma a stres. Závod se mi nepovedl, byli tam lepší kluci, nakonec z toho bylo třetí místo. Pak přišla na řadu Žitava, tam to bylo nejschůdnější. Vyplaval jsem dobře, ale na kole potřeboval extrémně dobrý čas. Jenže mi to podklouzlo a já spadl. Toho prvního jsem ale v běhu doháněl, jenže na bahně opět uklouzl. Navíc se mi přetrhla svalová vlákna. Nepodařilo se mi vyhrát a zbýval mi poslední pokus se kvalifikovat.

To bylo na závodech v Dánsku a vám se to nakonec podařilo. Jak vše probíhalo?

Kvůli poraněné noze nešlo ani trénovat. Očekávání tudíž žádná nebyla. Projevila se i finanční situace, kolo bylo rozbité. Opak byl ale pravdou. Už plavání bylo výborné, byl jsem první. I přes defekt na kole to bylo vítězství start cíl. Navíc mě to bodově vyhouplo i k celkovému vítězství v Evropském poháru.

Hádám, že o výsledek jste se tentokráte zajímal, ne?

To dělá ta psychika, že se něco kolikrát dozvím zpětně. Já byl vždycky labilní (smích). Dojedu závod a mám co dělat, abych se nerozbrečel, že se něco pokazilo, nebo že to mohlo být prostě lepší.

Jaké tedy bylo v kostce mistrovství světa?

Upřímně? Byl jsem hodně zklamaný. Pro minimální komfort bylo potřeba sehnat 80 000 Kč. Musel jsem chodit i na brigády, do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli se vůbec někam pojede. A to už jsem měl letenku. Naštěstí mi vyšli vstříc i sponzoři. Pak se mi ztratilo kolo, které sice nakonec dorazilo, ale bylo jako skládačka. Nemohl jsem si půjčit auto, jelikož mi nebylo 21 let. Všude jsem musel chodit pěšky. Do místa závodů jsem musel běžet. Při registraci závodů jsem dostal obálku. Později jsem zjistil, že tam je zlatá medaile za vítězství v Evropském poháru. A co samotný závod? Atmosféra byla neskutečná, v moři byly zatraceně obrovské vlny, několikrát jsem se tam málem utopil. Při těžké trati, kdy se jelo skoro pořád do kopce, mi přestalo řadit kolo. Nakonec z toho bylo desáté místo.

DANIEL TRÝZNA mladý a nadějný sportovec z Děčínska. Letošní sezóna je však v ohrožení.Zníte ale hodně sklesle. Být desátý na světě je přeci parádní úspěch, ne?

Asi máte pravdu, ale já chtěl být výš. Když jsem potom dorazil na hotel a zapnul notebook, velmi mile mě překvapila na facebooku vlna příspěvků od fanoušků. Přišlo mi to smutné a dojemné zároveň. Nevěděl jsem, jestli to desáté místo nebylo pro lidi zklamáním.

Vy studujete na Evropské obchodní akademii. Jak se dá studium spojit s tréninkem?

Dá se to skloubit. Je tedy trochu ostudou, že jsem ve 20 letech stále ve třetím ročníku. Mám individuální studijní plán. Kdysi na mě koukali jako na záškoláka, teď to funguje skvěle, drtivá většina učitelů mně vychází vstříc. Mám taky štěstí, že pan ředitel je velký sportovní fanda.

Už jste přemýšlel, co dělat dál po ukončení školy?

Nedávno mi přišla nabídka na stipendium do Ameriky, to by byl velký krok v životě. Nějaký člověk z Ameriky si mě všimnul na MS a představil se jako trenér z vysoce moderního sportovního centra. Jsme v kontaktu, ale zatím nevím, jestli na to kývnu. Tady mám své plány, třeba minulý rok jsem pořádal závod pro dětské domovy.

Jaká bude vaše další cesta v terénním triatlonu?

Největším problémem je, že stále nemám kolo. Díky tomu jsem zmeškal začátek sezóny. Za rok bych chtěl k profíkům. Je to hodně sebevědomý plán. Nejprve musím zvládnout přechod do mužské kategorie. Chtěl bych objet závody světového poháru, samozřejmě i v ČR. Znovu bych se chtěl nominovat na světový šampionát, abych ukázal, že to nebyla náhoda.

A co když neseženete pro novou sezónu sponzory?

Tak sezóna skončí dříve, než začala. Bylo by to špatné, musel bych jen trénovat. A hlavně bych nebyl vidět. Pak bych se do toho už jen těžko dostával. Za dosavadní podporu bych rád poděkoval ZERO DC, týmu LASVIT Bikers a také Oskarfoto.cz.

Několikrát jste naznačil, že máte problémy s psychikou. Co s tím?

Je pravda, že psychika u mě dělá velkou neplechu. Na tréninku mám daleko lepší časy a výkony než v závodě. Podle testů závodím na 70 procent, jakoby na pohodu. A jak to vyřešit? Žádné nápady zatím nemám.