Iva Čečotka Meidlová a Tomáš Polanský totiž vybojovali ve smíšené čtyřhře senzační zlatou medaili, když ve finále porazili Helenu Sommerovou s Vítem Kadlecem.

„Ve čtvrtek, tedy den před mistrovstvím, jsem zjistila, že jsem se dostala v žebříčku mezi šestnáct nejvýše nasazených žen v republice. To znamenalo jediné, poprvé v životě nehrát kvalifikaci a mít možnost si ihned domluvit parťačku na čtyřhru a parťáka na smíšenou čtyřhru, protože těchto disciplín se mohou zúčastnit pouze hráči hrající hlavní soutěž,“ zavzpomínala rodačka z Děčína, co se dělo před samotným turnajem.

Zdeněk Štol, trenér SK Dobkovice.
Konec fotbalu v Dobkovicích po 78 letech? Jsme tomu strašně blízko, přiznal kouč

Jako parťáka, do smíšené čtyřhry, si vybrala Tomáše Polanského, který svou stopu nechal v Děčíně a Benešově nad Ploučnicí. Jenže… „Už minulý rok jsem Tomášovi psala, že pokud postoupím z kvalifikace, tak bychom si spolu mohli třeba zahrát, to se ovšem nepovedlo. Když jsem tento rok zjistila, že hlavní soutěž mám jistou, ihned jsem mu napsala. Nejdřív si to rozmýšlel, ale po zhlédnutí časového harmonogramu usoudil, že by to bylo náročné, že se chce soustředit na dvouhru a tak jsme se dohodli, že to necháme být,“ prozradila.

„Napsala jsem tedy dalšímu bývalému spoluhráči z ústeckého Slavoje Kubovi Seibertovi. Ten však celý čtvrteční večer neodepisoval a Tomáš se znovu ozval, že si to rozmyslel a že by do toho šel se slovy - Zkusíme získat medaili pro Děčín. A od té doby se začal psát celý příběh,“ pravila s úsměvem na rtech.

Proč právě medaile pro Děčín, když už zde ani jeden z nich nežije a nehraje? Jednoduše. „Nejen všem děčínským pingpongářům známý trenér pan Plíšek, Tomášův dědeček, nás oba naučil základy a věnoval se nám, za což mu jsme oba opravdu vděčni. Neméně důležití pak byli naši rodiče a bráchové, kteří s námi trénovali a trávili s námi především spousty času po celé republice na různých turnajích nebo soustředěních a věřili nám. Zkrátka jsme oba věděli, že bychom byli vážně rádi, kdybychom to dokázali. Druhou věcí pak bylo, že jsem po 25 letech, co se stolnímu tenisu věnuji, ani jednou na MČR dospělých nezískala medaili,“ připomněla.

Iva Meidlová.
Iva Meidlová: Dělat jenom jednu věc? To by byla velká nuda

Děčínský pár po prvním volném kole následně porazil 3:1 Veroniku Polákovou a Jindřicha Morávka. Ve čtvrtfinále se proti nim postavila dvojice Nikita Petrovová a Jan Valenta. „To byl asi nejtěžší zápas. První dva sety jsme prohráli nejtěsnějším možným rozdílem dvou míčků a bylo potřeba s tím něco udělat, protože ta medaile byla vážně blízko a přitom ve skutečnosti tak strašně daleko. Nicméně jsme zápas otočili na svou stranu a mohli slavit, protože úkol získat medaili, jsme splnili. To bylo poprvé, kdy mi vyhrkly slzy, protože to byl pro mě osobně splněný sen. Nebudu lhát, videozáznam posledních dvou míčků a oslavy postupu do semifinále, jsem si před spaním pouštěla asi třicetkrát. Byla jsem vážně dojatá a stále jsem tomu nemohla uvěřit,“ zdůraznila.

Celý víkend se pro Ivu Čečotku Meidlovou nesl ve znamení „poprvé“. „Poprvé jsem byla nasazena mezi šestnáct nejlepších žen, poprvé jsem si mohla s Tomášem zahrát, poprvé jsem se dostala mezi čtyři nejlepší a poprvé jsem si mohla zahrát s reprezentanty a těmi nejlepšími hráči a hráčkami v celé republice,“ pokývala hlavou.

V semifinále se Ivča a Tomáš postavili aktuálně nejlepšímu hráči české extraligy Pavlu Širučkovi a jeho manželce, bývalé české reprezentantce, Anetě Širučkové. „V tomto utkání jsme naopak měli od začátku lehce navrch a vydrželo nám po celý zápas. A tak jsme se radovali znovu! Věděli jsme, že to bude nejhůře stříbrná medaile,“ řekl šťastně Iva Čečotka Meidlová.

Iva Meidlová: Odchod do Prahy mne může výkonnostně posunout.
Iva Meidlová: Odchod do Prahy mne může výkonnostně posunout

Finálový blok opět začínala smíšená čtyřhra. „V boji o zlatou medaili jsme se utkali s Helenou Sommerovou a Vítem Kadlecem, kteří do poloviny druhého setu zápasu zcela dominovali. I přesto jsme to dokázali zlomit a už nepustit. A splněný sen se stal skutečností. Nejen, že jsme získali medaili pro Děčín, ale rovnou zlatou. Zase jsem brečela a nebyla jsem sama. Všichni, kteří ten příběh znali, byli dojatí. Bonus toho všeho byl, že právě Kuba Seibert, který ve čtvrtek večer neodepisoval, seděl celý turnaj jako náš trenér za ohrádkou a radil nám. Takže týmový úspěch se vším všudy,“ šťastně pokračovala.

„Celý příběh se začal psát sice už ve čtvrtek večer, ale ten správný drive to dostalo až během pátečního odpoledne, kdy spousta kamarádů, spoluhráčů i lidí, které znáte jen okrajově, zjistilo, že hrajeme s Tomášem spolu a z jakého důvodu. V sobotu to celé umocnil postup do semifinále. A neděle? Spousty zpráv o tom, že nám všichni drží pěsti a že se budou koukat na online přenos. V hale to nebylo o moc jiné. Troufám si říci, že nám to hodně lidí přálo. Když jsme dohráli, brečela jsem a brečela. Stále všichni chodili a gratulovali. V telefonu jsem měla asi dvě stovky zpráv. Lepší pocit jsem v životě nezažila. Získat titul na vysoké škole je věc jedna, ale zažít tenhle pocit, to je něco, co bych chtěla jako sportovec zažívat neustále a nic se tomu nevyrovná. Ještě jednou děkujeme všem, kteří nám drželi pěsti a věřili nám. Jsme hrdí na to, že pocházíme z Děčína a že jsme měli možnost získat medaili právě pro něj,“ dodala na závěr.