„Když se mi ráno nechce vstát z postele a jít na trénink, podívám se na ty pásy a už běžím," směje se krásná rodačka z Děčína, která momentálně bydlí v Ústí nad Labem a každý den dál pilně trénuje pod vedením bývalého světového šampiona Lukáše Konečného.
Už téměř dva týdny jste juniorskou mistryní světa. Zvykla jste si na to?
Pořád to zní neuvěřitelně a je to pro mě něco nového. Když mě někdo takhle osloví, hned mi automaticky dojde, že musím o to víc trénovat, o to větší mám nyní zodpovědnost. Je to krásný pocit, ale všechno má dvě stránky. Teď kvůli tomu přijdou ještě těžší soupeřky i zápasy. Je to pro mě nová motivace ještě daleko více na sobě pracovat a nic nepodcenit.
Vraťme se ještě na galavečer Box Live Karlovy Vary. Byl zápas s Bos-ňankou Malagičovou vaším nejtěžším v dosavadní kariéře?
To si nemyslím, ale byl určitě nejnáročnější v tom, že jsem si poprvé vyzkoušela boxovat celých deset kol. Musela jsem si fyzicky rozvrhnout síly a bylo to pro mě náročné i psychicky v tom, že na ní neplatily moje klasické boxerské taktiky. Musela jsem rychle najít jinou cestu.
Soupeřka byla pro nečistý styl často napomínána, od druhé poloviny zápasu to ale vypadalo, že fyzicky odpadáte i vy. Souhlasíte?
Určitě tam hrála velkou roli její technika a výdrž, na to nejsem od jiných boxerek zvyklá. Jak je mým zvykem ukončovat zápasy předčasně, tady jsem se o to musela poprat. Tím pádem jsem musela ubrat, abych měla síly na další kola a doboxovala to technicky. Určitě mě to ale posune dál, takové zkušenosti jsou k nezaplacení.
Jaké byly vaše pocity bezprostředně po výhře?
To se nedá s ničím srovnávat. Celé měsíce tvrdě trénujete, shazujete váhu. Potom se vám celá příprava o další měsíc posune (galavečer byl na poslední chvíli odložený – pozn. autora), takže se psychicky tak tak držíte, a když vám nakonec po náročném souboji zvednou nad hlavu vaší ruku, všechno z vás v tu chvíli spadne. Úleva a emoce se vám střídají, stejně tak smích a pláč.
Už v ringu jste brečela dojetím, jistě vás ale později rozplakaly i gratulace od rodiny, přátel a fanoušků. Kolik jich bylo?
Gratulací mi přišlo hodně, něco kolem tisícovky, a každé z nich si neskutečně vážím. Pocit, že na vás tolik lidí myslí a jsou celou dobu s vámi, je nádherný a všem bych za to chtěla moc poděkovat. Osobně si nejvíce vážím gratulací od mých bývalých trenérů, protože to pro mě znamená, že jsem ušla nějaký kus cesty.
Od svého stávajícího trenéra Lukáše Konečného jste po triumfu dostala týden volno, což u něj nebývá zvykem. K čemu jste ho využila?
Snažila jsem se vynahradit si čas, kdy jsem byla v přípravě. Pochopitelně jsem ho věnovala své rodině, která byla celou dobu se mnou. Odjela jsem do Prahy a setkala se i s přáteli, na kterých mi záleží, kteří mě podporovali a chyběli mi.
Dočetl jsem se, že se vám nelíbí zelená barva. Předpokládám ale, že jste kvůli tomu zelený pás neschovala tak, abyste na něj neviděla, že?
(Smích) To určitě ne! Mám ho hned vedle toho růžového. Na barvě ani tom samotném pásu mi ale nezáleží. Jde mi hlavně o ten pocit, že se posouvám dál za svoje hranice. Jde o pocit, že jste něco dokázal, i když před rokem by vás to ani nenapadlo. Když se mi ráno nechce vstát z postele a jít na trénink, podívám se na ty pásy a už běžím (smích). Pás už je jen třešnička na dortu, nic víc v tom není.
