„Vždycky mě přitahovala televize. Líbí se mi spojení obrazu a zvuku s akcí. Na takové pozice ale asi míří hodně lidí, takže není jisté, jestli se mi to povede. Ani nevím, zda jsem na to vhodný typ,“ říká vodní slalomář USK Praha.

Kde máte olympijskou placičku vystavenou?
Doma. Normálně leží v šuplíku. O žádném čestném místě jsem nepřemýšlel. Po olympiádě jsem ji nosil všude s sebou. Kamkoliv jsem přišel, vždycky jsem musel medaili ukázat. Už mě to trošku štvalo, a tak jsem ji uklidil, abych ji neměl pořád na očích.

Poolympijské období bývá pro medailisty hektické. Jak jste ho prožíval?
V prvních dnech po návratu z Tokia se mi obrátil život naruby. Jezdil jsem z akce na akci, ale bral jsem to jako aktuální náplň sportovce. Někdy to nebylo úplně příjemný, na druhou stranu to byla dobrá zkušenost. Potkal jsem se se zajímavými lidmi a otevřelo mi to dveře do některých projektů. Je otázka, jestli to ještě někdy zažiju.

Zafungovala tokijská medaile jako motivace do další kariéry?
Sport dělám proto, že mě to baví a chci se pořád zlepšovat. To se medailí nijak nezměnilo. Pomohla mi však v tom, že si na vodě víc věřím. Tokio bylo v mnoha ohledech zvláštní, a tak bych se chtěl na olympiádu podívat ještě jednou a zažít ji se vším všudy. Paříž by taková mohla být, ale těžko předvídat. Budu mít velkou motivaci se tam v těžké domácí konkurenci probojovat.

Letos vás kromě řady sportovních cílů čekají státnice na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Půjde všechno skloubit?
Hlavní náplní mého života je sport. Škola je povinnost, kterou chci zvládnout, abych měl jednou snadnější startovní pozici, až skončím se slalomem. Potřebuju dopsat diplomku a v září udělat státnice. Věřím, že studium zdárně zakončím, to už budu mít po sezoně. Pak bude větší prostor věnovat se žurnalistice prakticky, protože škola je hodně teoretická.

Měl jste hned jasno, že chcete být novinářem?
O sport jsem se odmalička zajímal. Strašně mě bavilo komentovat si pro sebe zápasy. Třeba jsem si v televizi pouštěl bez zvuku hokejová utkání a zkoušel je vlastními slovy namluvit. Nebo jsme s kamarádem na základce komentovali naše fotbalové mače při tělocviku. Na střední škole jsem pak zjistil, že mi nedělá problém psát slohové práce a rozvíjet své myšlenky. Došel jsem k tomu, že bych mohl žurnalistiku vystudovat, a záhy přišel nápad, že bych chtěl profesionálně působit v médiích.

Měl jste vzor v nějakém sportovním novináři?
To ne, i když jich pár sleduju. Spíš se mohu někým inspirovat nebo se od někoho něco přiučit. Můj zájem se netýká jen sportu, ale i zpravodajství a dění ve světě. Když jsem psal bakalářskou práci, čerpal jsem z rozhlasových reportáží Josefa Laufera, legendy československé sportovní žurnalistky. Díky kontaktům v rozhlase jsem měl možnost poslechnout si jeho komentování. To bylo obohacující.

V jaké mediální oblasti byste chtěl jednou zakotvit?
Vždycky mě přitahovala televize. Líbí se mi spojení obrazu a zvuku s akcí. Na takové pozice ale asi míří hodně lidí, takže není jisté, jestli se mi to povede. Ani nevím, zda jsem na to vhodný typ. Už jsem si to v minulosti zkusil při vodním slalomu v Troji jako rádoby expert, ale je to úplně něco jiného, než když komentuje profesionální moderátor. Viděl bych se tam, ale člověk se k tomu musí propracovat. Minimálně bych se o to chtěl pokusit. Třeba ale zjistím, že se na to nehodím.

Na jednom sportovním webu píšete blog. Kde se inspirujete a jaké máte ohlasy?
Už dřív jsem psal v rámci vodního slalomu, ale tato příležitost má mnohem větší záběr. Zpětnou vazbu nějakou mám. Snažím se slalom zpopularizovat, ale ohlasy přicházejí většinou z vodácké komunity, protože se hlavně vyjadřuju k našemu sportu. Před vydáním pošlu článek pár lidem, aby mi řekli svůj názor. Nechci, aby mě kamarádi plácali po ramenou. Spíš potřebuju kritické a konstruktivní zhodnocení.

Zkoušíte zabrousit i na jiné téma?
Uvědomuju si, že slalom není středobodem světa. Zavadil jsem i o anketu Sportovec roku nebo o olympiádu. Proto sleduju ostatní sporty a jsem myslím docela v obraze. Určitě se ale nepustím do kritiky českých hokejistů na mistrovství světa. (směje se) To by bylo špatně.

Kdy vás potkáme v tiskovém středisku?
Na to zatím nedokážu odpovědět. Bude záležet na spoustě okolností, ale nějaký čas ještě budu kanoistou na divoké vodě. Uvidím, jak mi to půjde a jestli mě to bude dál bavit. Taky se může stát, že budu chtít zkusit něco jiného. Zatím mě ale nejvíc naplňuje vodní slalom a při rozhovorech budu odpovídat do mikrofonu a ne klást otázky. (směje se)

V červnu začne v Troji seriál světového poháru. Je to vaše oblíbená trať, když jste na ní vyrůstal a nejvíc tam trénujete?
Mám to tam strašně rád. Loni jsem vyhrál svěťák a na mistrovství Evropy bral stříbro. Je to tím, že jsem tam najezdil spoustu kilometrů. Beru to jako svůj druhý domov. Znám to líp, jak svý boty. (usmívá se) Závody v Troji nejsou speciální jen tím, že je tam nejlepší atmosféra. Ono jde také o to, že my závoďáci, trenéři a všichni lidé kolem vody jsme úžasná parta vodáků a kamarádů. Ve svém volnu se podílíme na přípravě svěťáků a šampionátů. Chceme, aby to pro náš sport byla nejlepší reklama.

A co ta atmosféra?
Nikde není taková jako v Praze. Vytvářejí ji skvělí diváci, ale i úžasní moderátoři. Dan Stach a Míra Lenc umějí pobláznit tribuny, ale hlavně dokážou vyburcovat i nás závodníky. Fanoušci si proto přicházejí vodní slalom na trojský kanál užívat. Je vidět, jak se baví. Tím je to i pro nás větší zážitek než kdekoli jinde. A netvrdíme to jen my, ale i cizinci. Rádi se na Vltavu vracejí, čehož si vážíme. Zároveň ale neusínáme na vavřínech a snažíme se úroveň stále posouvat dopředu.

Domácí prostředí ve vodním slalomu ale neznamená tolik co v jiných sportech?
Pochopitelně. Stavitelé vždycky připraví trať, která nás jako domácí slalomáře překvapí. Závody v Troji jsou vždycky těžký, ale pokaždé se na ně moc těším. Navazovat na výhru bude hodně náročný. Tu pozici beru a budu se chtít ukázat.

Už na konci května začne sezona mistrovstvím Evropy v Liptovském Mikuláši, světový šampionát v německém Augsburgu je pak naplánovaný na závěr července. Vyhovuje vám takový kalendář?
Mistrovství světa bývalo až v září, ale Němci chtějí přesně na den připomenout padesátileté výročí premiéry vodního slalomu na olympiádě. Já s tím problém nemám. Přijde mi, že konec července je ideální termín, aby byl člověk ve skvělé formě.

V Augsburgu se poslední dobou moc nezávodí. Vy ale na tuto trať nemáte úplně příjemnou zkušenost…
Jel jsem tam jen jednou v roce 2018. Dostal jsem se do finále, což byl úspěch, ale v něm jsem se převrátil. Aspoň mám v hlavě, že to musím napravit. (usmívá se)

Vyprávíte, jaká jste v Troji parta, ale neexistuje mezi kanoisty a kajakáři, kteří vás v posledních letech díky Jiřímu Prskavcovi a spol. poněkud zastiňovali, rivalita?

Pochopitelně, že nás mrzelo, že jsme trochu v ústraní, a kajakáři byli naproti tomu úplně fenomenální. Z naší strany ovšem nešlo o nic negativního. Přejeme jim to a zároveň nás to motivuje, abychom se dostali na podobné mety.

A jak to vypadá mezi parťáky ve vaší disciplíně?
Panuje mezi námi zdravá konkurence. Jsme soupeři, před startem si plácneme, popřejeme si, ať jízda vyjde. Po dojezdu nejlepšímu pogratulujeme a dál jsme kamarádi. Klidně spolu zajdeme na pivko nebo se nějak pobavit. Takhle to funguje. Samozřejmě s někým kamarádíte víc, s někým míň, jako v běžném životě. Každopádně jsem rád, že máme přátelské vztahy a nepanuje mezi námi nějaká zášť.

Co podnikáte, když nejste zrovna na vodě nebo se nepřipravuje studium?
Moc času mi nezbývá. Když ale něco vyšetřím, tak se bavím lezením. Ať už na umělé stěně nebo na skalách. Docela mě to chytlo. Sice to s mým sportem nejde moc do kupy, ale už to mám takhle nastavený. Samozřejmě přednost má slalom a všechno kolem něj. Lezení je ale můj velký koníček a jednou bych se mu chtěl jako amatér víc věnovat.

Trénuje vás táta a bývalý úspěšný deblista Jiří Rohan. Jak vám to spolu klape? Není na vás přísný?
To se nedá říct. Jsem profesionální závodník a dělám slalom proto, že chci. Táta mě nemusí do ničeho nutit. Spíš je to o tom, že spolu trávíme hodně času a občas zabliká něco, čemu se říká ponorka. Nicméně fungujeme spolu čtvrtým rokem a výsledky dokazují, že je to takhle v pořádku. (usmívá se)