„Miluji momenty, kdy se můžu proměnit v princeznu a užít si šatičky, a všechny holčičí serepetičky,“ říká s úsměvem.

Stalo se vám někdy, že by s vámi na závodech někdo koketoval?
Tohle je velmi šalamounská otázka, a víte, že já vlastně ani nevím? Nějak to nevnímám.

Jaké jste vůbec měla dětství?
Lumpárny a lumpárny, vyrůstala jsem na vesnici a naše ulice byla plná dětí. Takže jsme vyváděly samé lumpárny, za které jsme dostávaly samozřejmě vylágoš. Ale to nás neodradilo od dalších vylomenin.

Vzpomínáte na svou první pusu?
No jasně, kdo by si nepamatoval, ta byla ve školce přeci. Nejdřív jsem se s Martínkem poprala o hračky a pak sem dostala hubana.

OLGA ROUČKOVÁ. Nejen dobrá závodnice, ale také velmi sympatická žena.Drtivou většinu času na sobě máte závodní kombinézu. Máte ráda situace, kdy si na sebe můžete vzít krásné šaty?
Miluji momenty, kdy se můžu proměnit v princeznu a užít si šatičky, a všechny ty holčičí serepetičky. Ano tohle si opravdu užívám, přece jen jsem stále žena a to pouze a jen v mužském sportu. Nikdy si tuto stránku závodnice nenechám odcizit. Ten kdo sleduje můj instagram Olga Roučková, tak tam uvidí mnoho mých outfitů nejen v MX oblečení.

Co vůbec patří mezi vaše další koníčky, pokud je na ně čas?
Koníčků mám spoustu, bohužel ne na všechny mám tolik času, kolik bych si přála. Největší koníček je četba knih, ty můžu číst kdekoli i když se přesouváme na závody. Kromě závodění se mi líbí i jiné sporty. Třeba snowboarding, windsurfing, atletika. Nebo třeba učení ve školičce pro malé závodníky v Ollie racing teamu.

No vidíte, přivedla jste mě na další myšlenku. Byla jste ukázněná žákyně?
Na základní školu jsem chodila v Boleticích, kterou jsem jako správnej puberťák až tak moc nemusela. Radši sem lezla po stromech a hrála si venku. Nyní si říkám, jak jsem byla líná, a že bych se do školních lavic ráda vrátila. Měla jsem úžasné učitele, hlavně na tělocvik, ti mě možná nějakou měrou posunuli k tomu, kde jsem nyní. Za to paní učitelka fyziky mi neustále říkala, že ze mě nic nebude, a že se sportem určitě živit nebudu. A vidíte mám vysokou školu, a myslím že se sportem docela dobře živím, navíc si plním sny.

Dotkneme se vaření. Je nějaké jídlo, které nejraději vaříte?
Vaření. To je takové to co vyndáte z ledničky, sundáte obal a necháte to v mikrovlnce dle návodu ohřát? Samozřejmě si dělám srandu, doma mám všežravce co mají rádi maso, omáčky, a pořádnou českou kuchyni. Takže jeden den dělám řízky, pak knedlíky a tak se vlastně ani nedá říct co vařím nejraději. Ráda experimentuji a když se mi to nepovede, tak mají zvířata co baštit. Ale ještě raději než vaření mám pečení, zbožňuji sladké. A to si neumím upřít nikdy, a ta kombinace toho že si upeču cokoli kdykoli je opravdu vražedná. Doma mi pak nadávají, že se mění v koule (smích).

A jaké jídlo je vaše nejoblíbenější?
Nejraději mám dietní bůček od tatínka. To bylo moje první jídlo v Češku po Dakaru. Po tomhle se můžu utlouct.

Budete na Vánoce péct cukroví, nebo se spoléháte na maminku?
Teď vás převezu, budu péct s maminkou a ségrou. Já sem totiž nejlepší ochutnávač a hlavně, tohle jsou ty chvíle které si nikdy nenechám ujít. A to i v nejintenzivnější přípravě.

OLGA ROUČKOVÁ. Nejen dobrá závodnice, ale také velmi sympatická žena.Co vy a děti? Netikají biologické hodiny?
Moc moc se těším na caparty, zatím mám ale ještě maličko času. Ještě bych si přála chviličku závodit, ale když by se to povedlo, tak budu určitě tou nejšťastnější babou na světě.

Malujete se ráda? Nebo jen z povinnosti?
Vy se se mnou vůbec nepářete, takové otázky přímo na tělo. No dobrá, jak to jen napsat. Jsem závodnice, většinu času jsem v bahně a potu, ale i tak si ráda najdu čas se namalovat. Sice je to pro mě stále rovnice o několik neznámých, ale po hodinách a skoro vypíchnutých očích se mi i něco málo povede na obličej namalovat. Ve slovníku nemám slovo povinnost, takže se asi maluji i ráda (smích).

Jste sebevědomá žena, nebo trpíte trémou?
Tréma patří k závodění, ale po těch letech závodění už s ní umím pracovat. Prvních sto kilometrů se mi klepou kolena, a jedu obezřetněji, ale pak všechna nervozita opadne a není čas na to, si do myšlenek pouštět trému.

Sportovci mají většinou velmi časově náročný život. Co manžel, zvykl si, že často nejste doma?
Bohužel je to tak jak píšete, tréninky, závody, soustředění a ač chci nebo ne, tak zbytek rodiny opravdu trpí. Na druhou stanu mám velikánské štěstí, že mám doma velkou oporu a už po těch letech mi manžel i tak trochu koučuje volný čas tak, abych nezahálela a trénovala. Někdy jsou to vtipné situace, když třeba ležíme na gauči, koukáme na zprávy a manžel mě něžně sešťouchne z gauče a řekne, ať jdu běhat, že se flákám a že je domluvený s trenérkou Veronikou Hložkovou na tom, kolik mám dnes odběhat. A že jsem to rozhodně neodběhala. A tak to máme i na dovolených o Vánocích. Vlastně ve všech volných chvílích.

Vzpomenete na nejhorší zážitek, který jste s čtyřkolkou zažila?
Tenhle zážitek si pamatuji dost barvitě, bezesporu nejhorší byl můj pád na Hellas Rally, kde mě čtyřkolka vyslala v plné rychlosti do salt, já dopadla na tvrdou zem. Čtyřkolka naštěstí nedopadla na mě, přeletěla mě a spadla ze skály. Polámala jsem si všechna horní žebra. Při transportu sanitkou sem volala mamince, že jsem měla pád, ale ať se nebojí, že jsem celá. Slzy v očích a ta brutální bolest, nic moc. Druhý nejhorší zážitek byl na Dakaru, když mou čtyřkolku přejel kamion a já nevěděla jestli budu moct pokračovat dál. A opět volání domu, že jsem v pořádku, že mě jen maličko přejel kamion. Spíš než pády sou horší ty telefonáty, protože nechcete rodinu vystrašit -. Mnohdy vás předstihnou sociální sítě, nebo média.

Máte nějaké kamarádky, které nejsou příznivkyně motorismu?
No jéje, a kolik! Všechny moje kamarádky se naučily ten můj šílený koníček akceptovat a tak je to chytlo, že o závodech mnohdy vědí víc, než já. Například moje úplně nejlepší kamarádka Hanka Burkoňová z Jílového u Děčína se mnou mnohdy jezdí jako podpora, mechanik, kuchařka a PR oddělení. S Hankou jsme si vyjely prvního mistra Evropy a to v uplynulém roce v Portugalsku. Závody jsme pojaly jako výlet dvou bab. Buď to klapne nebo ne, a ono to dopadlo jak mělo. Odměnou nám byl můj úplně první titul a to v mužské kategorii.

Prý už na čtyřkolce ztrácíte motivaci a přecházíte na auto.
Neztrácím motivaci, povedlo se mi vyhrát mistra světa, třetí místo na Dakaru, vicemistra i mistra Evropy. Je na čase se posunout dál a přijmout novou výzvu. Tou je zbrusu nová kategorie SidexSide. Takže už stavíme Bestii Can Ama Mavericka X3.

Rychlá otázka na závěr. Kdyby se vám s manželem rozbilo auto, kdo by ho opravoval?
Asistenční služba (smích).