„Obě olympiády byly úžasné. Zimní byla o dost menší 
a velmi přátelská, ta v Londýně byla zase velkolepá," říká uznale rodák z Děčína Lukáš Matys.

Lukáši, pojďte se myšlenkami vrátit k olympiádě v Londýně. Jaké jste si přivezl vzpomínky?
Naprosto jedinečné, neměnil bych ani minutu. Až s odstupem času si  uvědomuji, jaké jsem měl štěstí stát se spolutvůrcem bez nadsázky nejúspěšnější olympiády současnosti. Více jak rok a půl jsem strávil poctivými přípravami závodu, který je vrcholem pro většinu sportovců. Stejně tak jako úspěch na olympijských hrách změní závodníkům život, změnil Londýn ten můj.

Časově to muselo být hodně náročné…
Byli jsme první olympiáda, která měla na programu kompletní sérii testovacích závodů pro každý z 26 sportů. Test rychlostní kanoistiky se konal už v září 2011 a byl pouze pro zvané sportovce. I tak to byla největší kanoistická akce ve Velké Británii od roku 1981. Tam jsem prvně okusil olympijský tlak nejen ze strany závodníků, ale hlavně i medií, mezinárodního svazu a Britské kanoistické federace. 
V následujících měsících jsem strávil hodně času pilováním detailů, komunikací s dodavateli vybavení a přípravou na stavbu areálu. Volné chvíle vyplnila převážně spolupráce s ostatními sporty při jejich testování. Díky tomu jsem nahlédl do zákulisí juda, vodního slalomu, střelby, plavání
a mnoha dalších. Vše vrcholilo v červnu 2012, to už nebyl žádný volný víkend. Ve čtyři hodiny ráno vstávat a do postele jsem se dostal v jedenáct v noci. Takhle to bylo až do konce olympiády.

Můžete nám prozradit, jakou funkci jste přesně v Londýně vykonával?
Jak jsem již zmínil, pracoval jsem na přípravách rychlostní kanoistiky a veslování na kanále v Eton Dorney. Každé závodiště mělo velký tým rozdělený do několika funkčních oddělení. Já byl technický manažer, který po boku sportovního manažera připravuje design a dispozice sportoviště, jeho vybavení 
a personální zajištění průběhu celé akce.

Jak jste ale věděl, co vše spadá pod vaší kompetenci?
Vzápětí po nástupu do londýnské kanceláře jsem od svého manažera dostal seznam okruhů, které bylo třeba zajistit. Zároveň i materiály 
z Pekingu a dalších her. Od olympiády v Sydney se takto předávají vědomosti a informace, aby měl další pořadatelský tým na čem stavět. V ruce jsem držel několikastránkový seznam úkolů, stál u dva kilometry dlouhé vodní nádrže s miniaturní cílovou věží 
a tím začalo mé olympijské dobrodružství. Je to jiné, než když přijedete na zaběhnuté závodiště, jako je třeba u nás 
v Račicích. V Eton Dorney nebylo téměř nic. Museli jsme vše nakoupit nebo vypůjčit. Od přípojky k zahradní hadici na oplach lodí až po několikamiliónová nástupní mola pro závodníky nebo tribuny pro dvacet tisíc diváků.

Kolik lidí s vámi tedy spolupracovalo, respektive tvořilo váš tým?
Celkem 120 lidí. Nejprve jsem najal lidi do vedení čtyř hlavních sektorů. S těmi jsem spolupracoval nejdéle. A zbytek týmu přišel až chvíli před samotným začátkem her. Hodně času jsme věnovali tvorbě instruktážních materiálů a následně samotnému tréninku celého týmu. Setkal jsem se se skvělými, schopnými lidmi, kteří byli nadšeni do práce.

Jak to vše pokračovalo?
První závodníci začali trénovat už dva týdny před zahájením her. Největší peklo však přišlo až na konci veslařských závodů, kdy jsme měli méně než 24 hodin na vystěhování veslařů, nastěhování kanoistů a přestavění závodní dráhy. Byl to jeden z mých projektů, který i přes precizní plánování skončil improvizací. Stalo se tak při neplánované výměně pět kilometrů dlouhého lana pro závěsnou kameru. Lano se uvolnilo a spadlo z třiceti metrů na startovní bloky, které v tu chvíli ukotvovali potápěči napříč zavodním kanálem. Ten večer jsem pro jistotu ani nespal.

Už máte za sebou zimní olympiádu ve Vancouveru. Jak jste se tam vůbec dostal?
Vše vzniklo na základě předchozí spolupráce s Jiřím Kejvalem, předsedou Českého olympijského výboru a Českého veslařského svazu. Jak se říká, dostal jsem nabídku, která se neodmítá, a brzy na to odcestoval do Vancouveru. Právě zde se zrodil nápad rozšířit své organizační portfolio o olympijské hry.

close LONDÝN 2012 – ETON DORNEY. Lukáš Matys sedí na jednom z olympijských kruhů v blízkosti kanálu Eton Dorney. zoom_in Olympiáda v Londýně byla charakteristická i zvláštním pojetím sportovišť, kdy se mnoho
z nich dalo následně efektivně využít…
Vše bylo finančně promyšlené a to se mi jako vystudovanému ekonomovi velmi líbilo. Nikdo nechtěl, aby se opakovala situace z Athén nebo jiných her, kde dnes olympijská sportoviště zejí prázdnotou. Londýn byl postaven 
z provizorních tribun, stanů 
a montovaných konstrukcí. Ty se následně složily a přesunuly na jiné akce. Myslelo se i ekologicky a většina konstrukcí byla z recyklovatelných materiálů.

Pomohla vám cesta do Vancouveru k účasti v Londýně?
To je jasné! Zejména ujištěním, že jsem se rozhodl správně a jdu si za svým snem. Olympiáda je prostě další level. Po vysoké škole jsem pracoval v Praze v auditově – poradenské firmě PricewaterhouseCoopers. Dobrá zkušenost. Poznal jsem tu fajn lidi, ale brzy jsem věděl, kde je moje budoucnost. Když je vám práce koníčkem, tak není co řešit.

Co následovalo potom? Musel jste zřejmě absolvovat nezbytný pohovor…
Nejdříve se vůbec dostat 
k pohovoru! Projít sítem životopisů na personálním oddělení olympijských her, kam se hlásí tisíce uchazečů, není vůbec lehké. Půl roku trvalo, než si mě všimli a zavolali. První pohovor proběhl absolutně nečekaně. O několik dní později následoval již předem domluvený více jak hodinový skype pohovor. Vystřídali se na mně čtyři manažeři s nepočitatelným množstvím dotazů. Pěkně jsem se zapotil. Nakonec mi řekli, že se do dvou týdnů ozvou. Po čtrnácti dnech bez odezvy jsem přestal doufat.

Co jste tedy dělal? Nehledal jste si v ten okamžik jinou práci?
Rýsovala se mezitím jiná velmi lákavá pracovní nabídka na sportovním projektu 
v Praze. Na chvíli jsem olympiádu vypustil z hlavy. Jenže velmi záhy zazvonil telefon a já tu práci v Londýně dostal. Vzal jsem to a do tří týdnů byl na ostrovech.

Jak jste se vůbec dostal k organizování různých sportovních akcí?
Kolem sportu jsem se motal odmala. Můj táta s partou kamarádů odstartoval v Děčíně 
v roce 1992 dnes již legendární triatlon Homo-Ni. To byl zároveň můj první triatlonový závod. Po roce 1998 se tým rozpadl. Bylo mi líto zániku tak zdařilé akce a následně jsem několik ročníků uspořádal sám. Ukončily to povodně 
v roce 2002.

Kdy jste tedy prolomil ledy a nakoukl do „lepší sportovní společnosti"?
Velký vliv mělo studium sportovního managementu na Technické Univerzitě v Liberci. Vedoucí katedry pan Jindřich Martinec dokázal mnohdy fádní studium oživit zajímavými debatami se sportovními manažery, kluby, nebo nás zapojit do příprav velkých akcí. Později přišla nabídka od olympionika Zdeňka Pecky, ředitele račického areálu. Začalo to světovými Poháry, mistrovstvím Evropy až po Mistrovství světa v rychlostní kanoistice a veslování.

Podílel jste se ale i na vzniku děčínské Xterry, že?
Ano, společně s Markem Peterkou, Honzou Pacinou, Jardou Hauzírkem a Ivanem Parlesákem. Děčínská Xterra patří mezi velmi vydařené projekty a obnovila chuť místních sportovních nadšenců do triatlonu. Kluci se v tuto chvíli zaměřují zejména na podporu dětských sportovních akcí.

Vy jste však získal nemalé úspěchy, coby aktivní sportovec, je to tak?
Sport mě vždy bavil a motivoval. V devíti letech jsem začal s rychlostní kanoistikou 
a velmi brzy vyzkoušel i triatlon. Kajakářská příprava je hodně různorodá a ukázala mi cestu do světa sportu. Od kajaku k plavání, běhu, sportovnímu lezení, běžkám až po horská kola nebo hokej. Od juniorů jsem se postupně objevil v několika reprezentačních týmech. Vše vyvrcholilo v roce 2005 – 2007, kdy jsem 
z téměř každého závodu Světového poháru v kvadriatlonu přivezl medaili a sezonu zakončil titulem mistra světa na závodech v Kanadě.

Zde se ale vaše sportovní kariéra dostala do zlomového bodu…
Vždy jsem kombinoval sport se studiem, které bylo pro mě stejně důležité jako výsledky na závodech. Během studia ekonomie v Praze se objevila možnost zahraniční stáže. Vybral jsem si mezinárodní obchod a finance, prestižní obor na univerzitě ve francouzském Grenoblu, kde jsem dostal nabídku dostudovat. 
O rok později jsem rovněž nastoupil na částečný úvazek do společnosti Pricewaterhouse Coopers v Praze. Postupně se to však stalo nezvladatelné. Dal jsem si na rok od závodění pauzu a už nikdy nenaskočil zpět.

Zdá se, že vedete velmi rozmanitý život. Jak to s vámi bude dál?
Už před koncem olympijské smlouvy jsem vyhrál výběrové řízení na manažera triatlonu ve skotském Glasgow, kde se v létě 2014 konají Commonwealth Games neboli Hry britského společenství národů. Je to po letní olympiádě druhá největší multisportovní akce s téměř 7 tisíci sportovci ze 70 zemí světa, závodících v 17 různých sportech. Právě mám za sebou rok a půl příprav, během kterých jsem se mimo jiné dostal k organizování největšího triatlonu světa s deseti tisíci závodníky v německém Hamburku nebo na světové finále triatlonu 
v londýnském Hyde Parku.

close LONDÝN 2012 – ETON DORNEY. Lukáš Matys sedí na jednom z olympijských kruhů v blízkosti kanálu Eton Dorney. zoom_in A co vy a další olympiády? Máte nějaké vyšší cíle?
Pracovat na olympijských hrách je výjimečná zkušenost a jen těžko bych odmítal nějakou další nabídku. Je to ale zároveň velká zodpovědnost, stres a neustálý život mimo komfort domova, bez rodiny 
a kamarádů. Rád bych zůstal
u pořádání špičkových světových akcí a pracoval s lidmi, kteří sdílí stejné nadšení pro sport jako já. Už mám několik nabídek, ale bohužel zatím žádnou z Čech.

V průběhu OH v Londýně se hodně mluvilo o komerci celých her. Nejde prý o sportovní výkony, jako o peníze. Jaký je váš názor?
Co dnes není komerce? Pro mě jako bývalého sportovce je olympiáda vrchol a to se nezmění. Sportovní výkony olympijských superhvězd jsou motivací pro všechny věkové kategorie.

Za svůj život jste jistě potkal řadu vynikajících sportovců. Na jaké setkání vzpomínáte nejradši?
Každé setkání s bývalým či stále aktivním vrcholovým sportovcem je něčím výjimečné. Velmi rád vzpomínám, když jsem stál na startu běžeckého závodu v Teplicích a najednou se tam objevil Emil Zátopek, aby nám popřál hodně štěstí. Nebo posezení s Martinou Sáblíkovou ve Vancouveru po získání zlaté olympijské medaile. Rovněž si velmi vážím spolupráce se Zdeňkem Peckou, jeho manželkou Květou Jeriovou – Peckovou a samozřejmě Martinem Doktorem. V Londýně jsem si skvěle popovídal během oběda s Vavřincem Hradílkem a v Děčíně kvalitně potrénoval na horském kole s Tomášem Krausem.

Jak často vás můžeme vidět 
v Děčíně?
Snažím se co nejčastěji, mám tu rodinu a kamarády. Ale přes olympiádu nebylo moc času, vycházelo to na každé tři měsíce. Z Londýna bylo výborné spojení. Teď co bydlím v Glasgow je to trochu složitější.

Sledujete sport v Děčíně?
To je samozřejmé, celkově sleduji český sport. V Děčíně máme mnoho výborných sportovců jednotlivců i celých klubů. Jako organizátor sportovních akcí bych si přál, aby se děčíňáci více aktivně zapojili. Příprava jakékoliv sportovní soutěže skýtá velkou snahu pořadatelů a mít kolem sebe zástupy dobrovolníků společně s davy diváků je ta nejlepší odměna.