Odchovankyně volejbalového Spartaku Děčín zakotvila u „protinožců.“ Michaela Mokrohajská (za svobodna Vorlová) žije se svým manželem a malou dcerkou Lanou už pět let v Austrálii.

Vrátila se ke své sportovní lásce a opět hraje beachvolejbal. Na začátku roku ovšem se zděšením přijímala zprávy o rozsáhlých požárech, které zachvátily celou Austrálii. „Modrou oblohu jsme pár týdnů neviděli a některé maminky ani nevycházely ven s dětmi,“ vzpomíná na situaci, která zasáhla celý svět.

Koukám, že jste v Austrálii už napevno zakotvili.
Už je to neuvěřitelných pět let, co jsme odjeli „na pár“ měsíců do Sydney. Strašně to letí. Minulý rok byl pro naší rodinu nezapomenutelný. Narodila se nám dcera Lana, v srpnu jsme měli s manželem svatbu na Panství Velichov. Máme tady léto, takže jsem se opět rozhodla naskočit do světa aktivní hráčky plážového volejbalu. Jsem matkou na plný úvazek, stále pracuji jako manažerka a trenérka v beach volejbalové škole. Moje práce je mojí životní náplní. Takže si nestěžuji, že nemám mateřskou dovolenou.

Takže zase řádíte na písku pod síti?
Spojila jsem síly se slovenskou volejbalistkou Luckou Michalovičovou. Na australských plážích bojujeme už pátou sezónu. Snažím se, co se dá. Řekla bych, že hraji podle toho, jak malá dovolí. Přes sezonu trénujeme zhruba třikrát týdně a o víkendu hrajeme turnaje. Ale většinou ještě trénuji amatéry,takže jsem na kurtu skoro každý den.

Narození vaší dcery muselo být nepopsatelným zážitkem.
Přesně tak, takové pocity se opravdu nedají popsat. Lana přinesla do našeho života velké množství lásky a štěstí. Není to úplně ideální, rodiče žijí v Děčíně, manželovo rodiče zase v Ostravě. Ale snaží se za námi alespoň jednou ročně přiletět. Bydlíme přímo u pláže, malá si každý den hraje na písku a miluje moře. Tady je skoro celý rok hezky, většinu dne trávíme venku. Chudák holka se mnou musí trávit spoustu času na kurtech.

Jak často se dostanete do České Republiky?
Před pár měsíci jsme zažádali o australské občanství. Tak držte palečky, ať to vyjde. Domu jezdíme minimálně jednou za rok navštívit rodinu a kamarády. Ale do budoucna ještě nevíme, kde budeme chtít vlastně zakotvit.

Na začátku roku zasáhly Austrálii silné požáry. To jste nemohla nevnímat.
Zrovna minulý týden jsem viděla ve zprávách, že všechny požáry jsou konečně uhašené. To je úžasná správa. Za posledních šest měsíců tady pršelo asi jen desetkrát. Nejhorší to bylo v prosinci a v lednu. Sydney bylo skoro každý denv kouři. Modrou oblohu jsme pár týdnu neviděli, některé maminky ani s dětmi nevycházely ven. Požáry byly rozšířené v okolí Sydney. Oheň je sice pryč, ale bude trvat desítky let, než se tamní příroda vůbec vzpamatuje.

Už jste si plně zvykli na život v Austrálii? Nebo vás stále něco překvapuje?
Zvyknout si na život na pláži není zase tak těžké. Máme tady dost českých kamarádů, takže mi občas ani nepřijde, jak hrozně daleko žijeme.

V Děčíně stále chybí sportovní hala, ženský volejbal se přesunul do Rumburka, mládež nemá vlastní zázemí, navíc se jí tolik nedaří. Máte o volejbalové situaci přehled?
Bohužel aktuální situaci šestkového volejbalu v Děčíně nestíhám sledovat. Samozřejmě jsem v kontaktu s mým děčínským týmem. Ale většina holek už mají rodinu a na volejbal nemají čas. Jestli se vrátím jednou domů, tak doufám, že budu moct nějak ovlivnit a pomoct rozvoji volejbalu v Děčíně. Tak, jak to dělám posledních pět let v Austrálii.

Jaké plány máte v roce 2020?
Aktuálně máme před sebou ještě dva měsíce volejbalové sezóny. Letos se nám s Luckou podařilo vyhrát už dva turnaje Australské tour v Melbourne a Cobramu. Tak doufám, že do naší sbírky přibude ještě nějaká zlatá placka. Už nám chybí jen ta zlatá z Mistrovství Austrálie. Po sezóně si budeme určitě užívat trošku rodinného života, zajedeme kempovat a v srpnu pojedeme se vydáme na návštěvu do Děčína.