Naděje českého ženského profiboxu trénuje v Ústí nad Labem každý den kromě neděle. Trenér Lukáš Konečný jí i své druhé svěřenkyni Fabiáně Bytyqi, která se 22. října v Karlových Varech představí společně se Sedláčkovou, dává opravdu pořádně zabrat.

„Zatímco jiní lidé chodí do práce, já chodím na trénink, to je moje pracovní doba. A když trénink není, připadám si skoro až zbytečná," směje se Lucie Sedláčková, která nyní boxuje za německou stáj SES Boxing.

Míváte po zápase hodně modřin?
Záleží, jak dlouho trvá, jak je náročný a s jakou soupeřkou. Za rok, co jsem v profi ringu, byl pro mě nejtěžší hned druhý zápas s Polkou. Po něm jsem se cítila příšerně. Byla to jen čtyři kola, ale my jsme se mlátily hlava nehlava. Tři dny jsem pak jen ležela v posteli.

Kolik už za sebou máte zápasů?
Osm. A čeká mě devátý.

Vyhrála jste je všechny?
Ano, až na jeden, který jsem remizovala (říká zoufale).

Ale to je přece skvělé skóre, ne?
Ta remíza mě štve. Nesnáším, když v ringu prohraju, jsem pak jako tělo bez duše. Porážku bych nepřežila.

Už víte, s kým se v Karlových Varech utkáte?
Soupeřku ještě neznáme. Až budu vědět, kdo to je, začnu se připravovat konkrétně na ni. Před zápasem je trénink intenzivnější, je tam víc motivace.

Jak často trénujete?
Trénuju neustále dvakrát denně, ať už mě čeká zápas, nebo ne. Trénink trvá hodinu a půl, bývá od osmi hodin ráno a od šesti večer.

Co děláte mezitím?
Většinou spím (směje se). Když jsem totiž nevyspaná, tak jsem příšerná. Každý to má jinak, někdo třeba stíhá studovat. Já jsem typ člověka, který žije pro box a nemůže do toho dělat dalších milion věcí. Tréninkům dávám celých sto procent. Když budu unavená, tak se to při nich ukáže, a to nechci.

Jak vlastně takový trénink vypadá?
Box je náročný a všestranný sport. Tréninky se skládají z běhů na dlouhé tratě, sprintů, pak jsou dlouhé tratě se sprinty, kopce, sprinty do kopců, dále kruhové tréninky a posilování. Kromě toho ještě občas boxujeme (směje se). Je tam všechno, co potřebujeme v ringu.

Připravujete se na zápas 
i psychicky?
Musím si to vždycky srovnat sama v sobě. Buď to chcete, nebo nechcete. Nic mezi tím není.

Býváte nervózní?
Už ne. Pro box žiju, je to moje zábava. Nemusím být nervózní, když jdu dělat to, co miluju.

Co vás v kariéře čeká dál?
Sbírám zkušenosti a posouvám se dál, takže přijdou větší a náročnější zápasy. Doteď stačilo třeba šest kol, v budoucnu už jich asi nebude méně než osm, deset.

Co nejraději děláte ve volném čase?
Mám rodinu v Děčíně, takže jezdím za ní a volno se snažím trávit s ní. A když mám hodně času, chuť a sílu, jezdím do Prahy za přáteli.

Hodí se na box každý?
Člověk hlavně musí chtít a nesmí se bát rány. Každou ránu musí ustát a pak vrátit. Záleží také na psychice. Boxer může mít třeba pětačtyřicet kilo, ale když to má v hlavě srovnané, může všechny porazit. Na druhou stranu pak přijde nějaká ranařka, dá jednu ránu a stáhne se. Box nemůže dělat každý.

Do kolika let se dá boxovat?
Myslím, že ženy na profi úrovni to mohou dělat až do třiceti let. Znám ale i spoustu takových, kterým už je přes třicet a pořád boxují. Je to těžké určit. Já se chci boxu věnovat, dokud mi bude přát zdraví.