Od našeho posledního rozhovoru uběhl rok a nějaké drobné. Kam jste se posunula po sportovní stránce?
Tak především jsem si splnila to, co jsem si dlouho přála. Odešla jsem z atletického klubu ve Varnsdorfu, kde jsem běhala pouze přebor a dostala se do libereckého klubu a začala působit v první lize. To nyní pokládám za svůj největší posun v atletice.

Nastupujete za Liberec. Jak se vám v klubu líbí?
Jsem zde velice spokojená. To, co si maximálně užívám, je profesionalita, s kterou jsem se až doposud nesetkala. Mám na mysli propracovaný systém tréninků.

Ve Varnsdorfu jste si stěžovala na špatné zázemí a prakticky nulovou konkurenci na tréninku. Zlepšilo se to?
Ano, i to se zlepšilo. Je zde spousta atletů, kteří chtějí něco dokázat. Jsme rozděleni na jednotlivé skupinky podle svých disciplín a navzájem se motivujeme.

V Liberci jste i bydlela, ale jste zpět v Podluží. Proč?
Nešlo to skloubit s prací, kterou mám ve Varnsdorfu. Jak jsem uvedla v minulém rozhovoru, chtěla jsem si zde najít práci, ale dostala jsem nabídku na práci tělocvikářky ve Varnsdorfu a to jsem odmítnout nechtěla. Dojíždění bylo náročné a já byla pořád na cestách. Když jsem pak byla unavená i na trénincích, rozhodla jsem se vrátit. Možná to byl v mém životě posun směrem dozadu, ale v tu chvíli to bylo nejrozumnější řešení. Třeba se do Liberce zas někdy vrátím.

Jaký byl pro vás letošní závodní rok?
Byl to rok velkých změn. Především, co týče tréninkových dávek. Vím, že jsem minule tvrdila, že jsem si sáhla na dno svých sil, ale popravdě na dno jsem si sáhla až tady v Liberci. Nebyla jsem na takhle náročnou přípravu zvyklá. A popravdě řečeno v mých letech se na takovou zátěž už zvyká těžce. Hlavní je, že mě ta zátěž neodradila, jít si za svým snem.

Co vás motivuje?
Na závodech se setkávám s velkou konkurencí a to mě žene dál. Minulou sezonu jsem byla často nemocná, a tak tam bylo spoustu tréninkových výpadků. Přesto jsem byla celkem spokojená s halovou sezonou, kde jsem si vylepšila osobní rekord na 60 i 150 metrů.

Co v hlavní části sezony?
Bojovala jsem hned od samého začátku s bolestmi okostic, a tak mi to dlouho neběhalo podle mých představ. Podle trenéra za to mohlo spíše zatavení neboli únava z přípravy, na kterou jsem nebyla z Varnsdorfu zvyklá. A tak až skoro ke konci sezony mi to začalo běhat podstatně lépe. Vylepšila jsem si osobní rekord na 60 i 200 metrů a zaběhla alespoň nejlepší letošní čas na 100 metrů pod 13 sekund.

Zima už je tady, s tím je spojená halová sezóna. Máte v prosinci nějaký program?
V prosinci mě čeká pokračování v přípravě, kde už se nejspíš budeme zaměřovat na rychlost. Na konci prosince nás čeká akorát malý tréninkový test rychlosti, ale závodit budu až v lednu.

Jak náročné je pro vás dojíždět do Liberce a jak často tam musíte jezdit?
Není to pro mě nijak náročné. Zatím jsme se s trenérem dohodli na tom, že mě bude chtít vidět jednou za týden a v halové sezoně dvakrát do týdne. Jsem trenérovi velice vděčná, že mi posílá individuální tréninky, které si mohu splnit zde ve Varnsdorfu. Tímto bych chtěla poděkovat panu Kubíčkovi za pomoc při trénincích zde ve Varnsdorfu.

Jaké máte sportovní, ale i osobní plány?
Bohužel už mi příští rok bude osmadvacet let. Chci si splnit můj druhý sen a dostat se na mistrovství republiky. Pokud by to nevyšlo, chci si alespoň ještě vylepšit osobní rekord na stometrové trati. Popravdě závodění na takové úrovni nejde dělat věčně. A vzhledem k mému věku a opotřebovaným kloubům budu běhat ještě rok, maximálně dva. Ovšem pokud by mně to začalo dobře běhat a zdravíčko by vydrželo, asi bych jen těžko z atletického dění odcházela. To bych si asi ještě pořádně rozmyslela. Ráda bych ale také měla už svoji vlastní rodinu a nějaké zázemí. Zatím ale na to pravé teprve čekám.

Stále pracujete s dětmi?
Ano, stále pracuji s dětmi na Základní škole Seifertova ve Varnsdorfu. Působím zde jako asistentka pedagoga a učitelka tělocviku pro děti na druhém stupni.