Petr, Alžběta a Anežka. Děčínské plavání má o talenty postaráno

V prostředí děčínského aquaparku jsme si za přítomnosti Petra Roučka povídali se třemi velmi talentovanými závodníky. „Co je nejlepší na plavání? No přece to, že jste ve vodě,“ vyhrkli shodně Petr Šolín, Alžběta Blažková a Aneta Žáčková. Rozhovor se změnil v opravdu velmi zábavných 40 minut.

Na úvod klasická sportovní otázka. Jak jste se dostali k plavání?
Petr: Já jsem chodil na florbal. Když jsem si ale zlomil ruku, doktorka mi řekla, že bych měl asi zkusit jiný sport. Prý mám zkusit něco s vodou. Tak jsem zkusil plavání. Začal jsem v sedmi letech, chytlo mě to od začátku.
Bětka: Bratr pana trenéra se zná s mou mamkou. Ten jí řekl, že v Děčíně vznikl plavecký klub. Mě se do toho moc nechtělo, chodila jsem na gymnastiku. Mamka mě ale přemluvila. Plavu pátým rokem a moc mě to baví.
Anežka: Já chodila na keramiku, spíše jsem navštěvovala výtvarné kroužky. Na plavecký nábor mě přemluvil, ať zkusím jít na nábor. Uměla jsem jenom prsa. Začala jsem ve skupině C 1, pak mě šoupli do „béčka“ a po půl roce do „áčka“. Přitom jsem neměla moc ráda vodu, pro mě bylo spíš ježdění na kole. Teď mě plavání neskutečně baví, nedokážu si představit, že bych neplavala. Jinak plavu tři roky.

Vzpomenete si, jaké byly vaše plavecké začátky?
Anežka: Bylo to těžké, musíte umět všechny styly. Začala jsem stylem prsa. Já mám teď trochu problém, že mi nejdou nohy.
Bětka: Já jsem začala taky stylem prsa, učil mě taťka. Pak přišel kraul, ten je lehčí, jenom tam tak plácáte rukama. Prsa mi jdou sice nejlépe, ale přestávají mě bavit. Problém mám spíše v tom, že mám slabé a malé ruce.
Petr: Já to mám podobně. Začínal jsem na prsou, pak přešel na kraula. A ty nohy mi taky trocho váznou.

Doma jistě máte hromadu medailí. Která je pro vás ta nejcennější?
Petr: Já jsem vyhrál závody O cenu primátorky. Takže mám doma velkou zlatou medaili.
Trenér Rouček: Petr je o rok mladší, než holky. Nemohl tedy ještě startovat na republice, plaval jenom krajské závody. Na podzim ho první republika teprve čeká.
Bětka: Já mám doma zlatou medaili ze zimního mistrovství republiky a pak bronzovou z letní.
Anežka: Pro mě je zatím nejlepší medaile za druhé místo. Ale bohužel to nebylo na republice, tam jsem se ještě neumístila. Nejlépe jsem tam byla zatím čtvrtá, společně s Bětkou. Na medaili nám tehdy scházelo pár setin. To jsme byly zralé si jít rozbít hlavu o zeď (smích). Já jsem spíše na krátké tratě, trenéři mi ale říkali, že mám našlápnuto, abych tu medaili na republice urvala.

V Portugalsku zvracela v každé zatáčce. Na Evropě chce Roučková urvat titul

Ostatní sporty

Na jaře se kvůli pandemii koronaviru nemohlo trénovat a závodit. Jak moc vám plavání chybělo?
Anežka: Samozřejmě jsem z toho nebyla nadšená. Hrozně mě to baví, kdysi se mi zdálo, že ten závodní den trvá snad půl století. Teď mi to strašně rychle uteče. Chodila jsme běhat, jezdila na kole. Voda mi hodně chyběla. Taky jsem pak na prvním tréninku uplavala stovku a byla hotová.
Bětka: U mě to bylo půl na půl. Tréninky jsou docela náročné, takže to mi zase tak nevadilo. Ale závody mi moc chyběly, těším se na ně už týden dopředu.

Když jsme u těch tréninků. Kolik času vám v týdnu zaberou?
Petr: Trénujeme každý den, jen před závodem nemáme v pátek ranní trénink.
Anežka: Po těch ranních trénincích jsme pak ve škole usínali na lavicích. Paní učitelka se divila (smích).
Trenér Rouček: V pondělí je odpoledne plavání, další den je posilovací cvičení, jóga. A plavání. Ve středu plavání a posilovna. Ve čtvrtek jenom plavání. Pátek je pak trénink podle toho, kdy jsou závody.

Máte u sebe doma pro své diplomy a medaile speciální místo?
Petr: Máme doma takový dřevěný věšák. Je tam napsané plavec a dokonce Petr (smích).
Bětka: Já mám pro změnu šanony a věšáčky.
Anežka: Mám doma nástěnku. Na jedné straně diplomy, na druhé medaile. Je pěkně nakřivo (smích).

Všichni jste říkali, že milujete závody. Jste před nimi nervózní?
Petr: Jo, jo. Musím si dát nějaké hroznové cukry (smích).
Anežka: Já taky. Jako Péťa si dávám taky cukry, kvůli psychice. Pak mě to strašně nakopne. Jsem schopná sníst celé balení. Nejvíce se bojím, aby mě nediskvalifikovali.
Petr: Sníš celé balení a pak tě bolí břicho (smích).
Bětka: Když je polohovka, tak jsem úplně zhroucená. Málem brečím z toho, když se stane „nehoda“ a trenér mě nominuje na „pajdu“ motýla.

Musíte si hlídat jídelníček?
Bětka: Já si to musím hlídat v tom smyslu, že musím jíst prostě víc.
Petr: Já jídlo miluji, voda hodně vyčerpává (smích). Samozřejmě jíme i na závodech, jednou byly i palačinky.
Anežka: Já zase musím jíst víc maso, protože mu moc nedávám. Na závodech samozřejmě na jídlo chodíme. Jednou trenéři vybrali dvě jídla, která se nedala jíst. Třeba to houbové rizoto, to bylo něco (smích).

Děčínští plavci vybojovali na domácích závodech 19 medailí

Ostatní sporty

Sledujete v televizi vrcholové závody v plavání?
Petr: Ale jo, než jdu spát, tak na něco kouknu.
Bětka: Moc ne. Jedině, když se někde objeví Michael Phelps. Jinak mě koukat moc nebaví, radši mám vlastní závody. Barbora Seemanová pak natáčí videa, která jsou zaměřená na techniku. Na to se občas mrknu.
Anežka: Moc nekoukám. Spíše, když je video o nějaké technice.

Jaké je vaše nejoblíbenější plavecká disciplína?
Anežka: Plavu maximálně dvoustovku. Mám ráda prsa.
Petr: Kraul, 50 metrů. To je prostě můj život (smích).
Bětka: Stovka prsa.

Jistě máte sportovní vzor?
Všichni: Michael Phelps.

Můžete prozradit, jaký nejhorší zážitek jste v plavání zažili?
Anežka: Když mě diskvalifikovali na mých prvních závodech. Byl to volný způsob a já v půlce bazénu přepla s kraula na prsa. Nikdo mi neřekl, že se to takhle nesmí.
Bětka: To bylo na republice, když jsem byla čtvrtá a na medaili scházely snad dvě setiny. Brečela jsem více, než když mě jedno diskvalifikovali.
Petr: Mě ani jednou nediskvalifikovali. Nejvíc mě mrzelo, že jsem nedostal ručník (smích).

Kdyby chtěl někdo začít závodně plavat, proč by měl podle vás začít?
Anežka: Já jsem třeba ráda za ty ranní tréninky. Pěkně vás to probere. Paní učitelka je na nás pak hodnější. Třeba i při písemkách.
Bětka: Pokud chce někdo začít s plaváním a plně se mu věnovat, nebude mít čas na jiné kroužky. Ale ani na oslavu kamarádky. Trenéři pro nás pak připravují různé akce, třeba sjíždění Labe.
Petr: Ty akce okolo jsou fajn. Já bych doporučil opravdu ty ranní tréninky, pak máte písemku za jedna (smích). A máme taky strašně hodné trenéry (smích).

Poslední otázka. Jaké máte plavecké sny?
Anežka: Chtěla bych se dostat do reprezentace a na olympiádu. Taky bych chtěla uplavat stovku motýlka.
Bětka: Já bych ráda do té reprezentace. Ale vím, že to bude hodně těžké.
Petr: Taky olympiáda, kraul. No, a pokud budu na závodech dostávat ručníky, budu je asi prodávat na Bazoši (smích).
Trenér Rouček: Nemáme zatím zkušenost s tím, že kdyby se někdo z našeho klubu posunul do nějaké lepšího, měl by blíž do reprezentace. Když jsme klub zakládali, schválně jsme nabírali hodně malé děti, abychom je tady měli co nejdéle. Myslím si, že reprezentaci si zasloužíte hlavně výkony. A ne tím, za jaký klub zrovna závodíte.