Kliknutím zvětšíteNejznámějšími případy nešťastného vměšování politiky jsou olympiády v letech 1980 a 1984. V prvním případě odmítli jet do Moskvy představitelé USA a dalších 65 zemí, o čtyři roky později v Los Angeles se ve stejném duchu pomstil Sovětský svaz a jeho satelity.
Americký prezident Jimmy Carter odůvodnil bojkot moskevských her ruskou agresí v Afghánistánu, komunisté pak v roce 1984 žádný reálný důvod nehledali, jen vágně mluvili o „obavách o bezpečnost“.
Sportovci z obou stran železné opony později často pochybovali o smyslu podobných gest. „Vždyť Sověti pak zůstali v Afghánistánu ještě dalších devět let. Bojkot tak neměl žádný vliv, jen řada sportovců přišla o životní šanci. Nebylo to spravedlivé,“ říkala po letech americká plavkyně Tracy Caulkinsová.
„Já jsem se s tím těžce vyrovnávala. Po MS 1983 jsem byla na vrcholu všech svých sil. Neskutečně mě to zasáhlo,“ vzpomínala pro ČT česká koulařka Helena Fibingerová.
Invaze do Maďarska i apartheid
Historie olympijských her však zná i méně proslulé případy politicky motivovaných bojkotů. Zajímavé přitom je, že se netýkaly například berlínských her v roce 1936, kde pak sportovci mnoha zemí nadšeně zdravili kancléře pořádající země Adolfa Hitlera a obdivovali ukázkový pořádek, panující v nacistickém Německu.
První velký bojkot přinesla olympiáda v Melbourne v roce 1956. Některé západní země – například Nizozemsko a Španělsko – nepřijely na protest proti sovětské invazi do Maďarska, naopak některé arabské státy se neúčastnily kvůli suezské krizi a anglo-francouzskému vpádu do Egypta. Zapomínat se nesmí ani na absenci Číny, odmítající startovat proti zástupcům Tchaj-wanu.
Hry v Montrealu v roce 1976 pro změnu poznamenal bojkot 29 převážně afrických zemí, které marně požadovaly vyloučení Nového Zélandu. Tamní ragbisté totiž předtím hráli v JAR, která byla kvůli rasistickému režimu apartheidu v mezinárodní klatbě. Několik zemí z různých důvodů bojkotovalo také hry v Soulu v roce 1988.
Sport se nevznáší ve vzduchoprázdnu
Po skončení studené války velké bojkoty skončily, to ale neznamená, že se o nich nemluví. Obzvlášť v případě olympiád v zemích s nepříliš přitažlivými režimy (Čína, Rusko) bývají organizace na ochranu lidských práv velmi aktivní v prosazování myšlenky hromadné neúčasti demokratických států, ovšem bez úspěchu. MOV hájí – někdy poněkud nepřesvědčivě – přísné odloučení světů sportu a politiky.
Válka na Ukrajině s jednoznačnou vinou Ruska přináší do hry nový prvek. I šéf MOV Thomas Bach musel loni ustoupit tlaku sportovců a národních svazů a připojit se k vyloučení Rusů ze soutěží. Nyní ovšem pozvolna hledá způsob, jak Putinovu říši dostat na hry v Paříži, byť nějakou formou zadních vrátek. Dělají to ostatně i některé sportovní federace.
To je však takovým výsměchem všem ušlechtilým ideálům, k nimž se olympijské hnutí oficiálně hlásí, že se opět hovoří o možném bojkotu.
„Politika by se do sportu zatahovat neměla, ale vzhledem k situaci, která je na Ukrajině, asi ty sankce musí být co nejtvrdší. A ten, kdo činí zlo, by měl nést následky, přestože se s tím svezou i ti nevinní. Když olympiády kdysi v Řecku vznikaly, zbraně mlčely, takže i z toho plyne, že případný bojkot by se asi měl zvážit,“ shrnuje bývalý veslař Václav Chalupa, účastník šesti olympiád a stříbrný medailista z Barcelony 1992.
Sport se zkrátka nevznáší ve vzduchoprázdnu, s politikou se musí umět vyrovnat.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
