Věk je nepřítel každého sportovce. Většinou, když se přehoupne přes třicítku, tělo začne na fyzickou zátěž jinak reagovat. Děčínský karatista Adam Zdobinský letos v červnu oslaví právě třicáté narozeniny. Paradoxně ale v pokročilém věku dosahuje v jednotlivcích velmi zajímavých výsledků. „Je ironií, že se takové výsledky dostavují v pokročilé fázi mé závodní kariéry,“ přiznal v rozhovoru pro Deník
Adame, jak a kdy jste se vůbec dostal ke karate?
Bylo to určitě ve školce, přesně si už nevzpomenu. Táta ve městě zahlédl náborový leták od Sport Relax Děčín a zeptal se, jestli bych karate nechtěl dělat. Jelikož jsem tou dobou sledoval akční filmy s tématikou bojových sportů, zejména film Americký Shaolin, tak jsem s tím souhlasil. V podstatě nebýt toho filmu, tak by se můj život ubíral zřejmě jiným směrem.
Vzpomenete si na svůj první turnaj a první úspěch?
První turnaje byly, když jsem byl dost mladý a moc jsem vlastně nerozuměl pravidlům. Dlouho jsem se zdráhal na soutěže vůbec jezdit, vnímal jsem to, jako stresující událost. Milan Veselý mi to vlastně tehdy skoro přikázal. A dobře udělal. Po pár soutěžích jsem tomu ale přišel na chuť, když se podařila utrhnout nějaká náhodná medaile.
Přišel v této době nějaký zlomový okamžik?
Zásadní zlom přišel, když mi bylo asi jedenáct. Milan si mě vzal na soukromou lekci a vysvětlil mi klíčový princip, který jsem do té doby nechápal na rozdíl od ostatních jsem na to nebyl schopný přijít sám. Pak jsem začal růst mnohem větší rychlostí. Jako zlomový úspěch pak považuji medaili na evropském poháru ve Švédsku, to mě bylo dvanáct. Mám velmi ochotné rodiče, kteří mě vozili po všech možných turnajích, což byla jedna z klíčových okolností.
Kdy jste se poprvé dostal do reprezentace?
V 16 letech přišla nabídka k zařazení do repre JKA karate a tam to vlastně trvá dodnes. I když poslední měsíce se v karate začínám postupně identifikovat spíše s trenérskou rolí, než s tou závodnickou. Například v Brazilském Jiu-Jitsu, které dělám posledních pět let, hodlám ještě dlouhá léta závodit.
close
info
Zdroj: archiv Adama Zdobinského
zoom_in
Jaké vlastnosti by měl mít podle vás správný karatista?
Asi především lásku ke karate a víru v ten sport. Karate má aktuálně nejsilnější základnu v dětských a dorosteneckých kategoriích. Málo který sportovec vydrží až do dospělosti. Je to kvůli menší divácké atraktivitě a tudíž nedostatku financí. Určité procento si ke karate najde znovu cestu v dospělosti, ale to už je mimo závodní naděje.
Karate je v olympijském programu, tudíž by to mohl být atraktivnější sport?
Očekávám, že se na nějaký čas trend změní, když je karate v olympijském programu. Představuje to totiž vidinu větší popularizace. Možná se tím pádem do seniorských kategorií proroste více závodníků, navýší se konkurence a stoupne úroveň. Jakou to ale bude mít trvanlivost, je ve hvězdách.
Berete karate jako sport, ve kterém se sbírají medaile a poháry, nebo má pro vás duševní rozměr?
V Česku máme dlouhodobě kulturně spojeny asijské bojové sporty s jakýmsi mystickým, filosofickým rozměrem. Ve středověku, když samurajští bojovníci často čelili tváří v tvář smrti, používali učení Zen-Buddhismu k získání mentální rovnováhy. Byla to tehdejší forma psychologické přípravy.
Takže to platí i dnes?
Za těch několik set let však stále přetrvává domněnka, že kdo dělá karate, dělá vlastně i trochu Zen-Buddhismus. Ano, jsou v Česku spolky, které jsou vedeny v tomto duchu. Mezi kluby, které závodí, to však není standardem. S nárůstem trenérského vzdělání však lze ojediněle sledovat nárůst zařazení psychologické přípravy do tréninku, jedná se však zpravidla o západní přístup.
Karate by ale mělo přispět i k tomu, aby byl člověk lepším člověkem. Souhlasíte?
S jistotou se dá říct, že cvičenci určitých bojových sportů mají lepší vychování v oblasti zvládání emocí, etiky a úcty k ostatním. Zejména úcty k soupeři. Soupeř je totiž nezbytný pro zdokonalování, bez něj to nejde. Nikdy jsem neviděl na soutěži, že by někdo někomu sprostě nadával. Je to také trochu důvod, proč jsou některé bojové sporty divácky méně atraktivní, chybí tam emoce a nadávky, po kterých „normální“ divák touží. Vycházejíc vstříc této divácké poptávce potom v jiných bojových sportech bojovník po zápase vyběhne z ringu a napadne osoby v hledišti. Sledovanost roste.
close
info
Zdroj: archiv Adama Zdobinského
zoom_in
Za svou kariéru tedy vděčíte Milanu Veselému. Spolupracujete i teď?
Krom rodičů má Milan Veselý stěžejní zásluhy skoro na veškerém průběhu mého života. V jisté době jsem s ním trávil převážnou část svého volného času. I když se pedagogicky v podstatě nevzdělával, má přirozený talent pro učení. Umí neobyčejně kreativně postihnout zásadní momenty pohybu a vymyslet cvičení, které je zaměřené na konkrétní dílčí prvek. I v mé současné trenérské činnosti často vycházím z jeho modelů. Potom jsem ale začal studovat na FTVS v Praze a tím naše tréninky skončily. Od té doby jsem trénoval v pražských klubech nebo sám nebo s hochy z našeho kata týmu. Stále jsem však členem Milanova klubu a stále za něj závodím.
Jak vypadá váš trénink v posledních letech. Je náročný?
Když jsem začal studovat, narostlo mi spektrum činností, které jsem musel dělat v rámci studia především v jiných sportech. Zdaleka už nebyl čas na trénink karate každý den. Stejně tak jsem omezil počet závodů, kterých jsem se účastnil, jen na kvalifikační turnaje a na repre výjezdy. Poslední roky byla moje tréninková příprava periodizovaná vždy na pár měsíců před důležitou soutěží, zejména v rámci kata týmu, kde jsem se nejvíc realizoval. Aktuálně trénuji Brazilské Jiu-Jitsu téměř každý den a tréninků karate je méně. Pro udržení optimální tělesné rovnováhy zařazuji také silový trénink.
Je něco, na co se musíte při tréninku speciálně zaměřit?
Karate, zejména kata, je velmi technický sport. Cílem každého tréninku je zejména práce na technických nedostatcích, které jsou nejvíce viditelné. V rámci tréninku kata týmu jsme pracovali na rytmu a synchronizaci. Po stránkách kondice jsme se připravovali každý sám.
Máte na kontě řadu úspěchů. Který z nich stavíte nejvýš?
Nejvíce si asi cením toho, že jsme s kata týmem dosáhli třikrát na mistry Evropy. Na mistrovství světa se nám podařilo obsadit „jen“ čtvrtou příčku, což však taky považuji za úspěch. Medailí však bylo víc, dokonce nějaké i v kumite. Za zmínku stojí rok 2009, kdy se mi v juniorské kategorii povedlo vyhrát ME v jednotlivcích, což znamenalo mnohem větší konkurenci, než kategorie týmů.
close
info
Zdroj: archiv Adama Zdobinského
zoom_in
A co bylo pro vás zatím největším zklamáním?
V oblasti sportu jsem asi žádné zklamání neprožil. Jelikož v rámci sportovních disciplín karate je výkon posuzován subjektivním hodnocením rozhodčího, byl by zde prostor pro pocítění křivdy skoro v každém prohraném zápase. Musím však zmínit jednu výjimku. Na mistrovství světa JKA v Tokiu v roce 2014 jsme měli výbornou formu, která se odrazila i na jednom z našich nejlepších výkonů vůbec. Rozhodčí nás však verdiktem poslali na poslední příčky. Tam to zamrzelo. Dlouhodobým zklamáním však pro mě je, že s narůstajícím věkem pomaleji regeneruji, což je nepříjemné.
Jaký byl pro vás rok 2018?
V karate jsem minulý rok vybojoval na ME v Srbsku svůj nejlepší dosavadní sólo výsledek v seniorské kategorii. Ze šestého místa jsem měl radost. V kata týmu jsme završili zlatý hattrick naší seniorské kariéry. Rozhodli jsme se, že tímto úspěchem ukončíme týmovou činnost v této sestavě. Co se bude dít dál, ukáže čas.
A co letošní rok?
Letos na ME JKA v norském Stavangeru jsem nastoupil pouze jako jednotlivec. Svůj výkon se mi podařilo ještě posunout a obsadil jsem páté místo. Je ironií, že se takové výsledky dostavují v pokročilé fázi mé závodní kariéry. V brazilském Jiu Jitsu jsem v průběhu minulého roku vyhrál akademické MČR svazu WoW. Pak jsem získal druhé místo na IBJJF Berlin Open v Německu. Byla to doposud má první medaile na závodech tohoto formátu. V prosinci jsem poté přidal v rámci evropského poháru WoW v Praze stříbro v kategorii v kimonu a zlato v kategorii bez kimona.
Jak dlouhý sportovní život může karatista mít?
V seniorské kategorii není výjimkou, že se závodů účastní několik závodníků ve věku kolem 40 let a vytvářejí slušnou konkurenci těm mladším čerstvým seniorům. Pokud se však budeme bavit o kategorii veteránů, tam se dá závodit i na mezinárodní úrovni, asi až dokud vás smrt od karate neoddělí.
