Když dáte dohromady muže s bruslemi a ledem, nevyjde vám z tohoto spojení vždy jen hokejista.Na ledové ploše předvádí skvělé výkony ještě ne dvacetiletý krasobruslař Michal Češka, který je stále členem klubu SK Kraso Děčín. Michal už trénuje se svou partnerkou na ledě Karolínou Procházkovou v Praze. V letošním roce na něj čekal největší zážitek – MS v Koreji. Díky ztraceným kufrům se na mistrovství ani nepředstavil. „Samozřejmě přemýšlím o tom, že se krasobruslením budu v budoucnosti živit,“ sdělil v rozhovoru pro Deník talentovaný sportovec, který má stále kořeny v Děčíně, i když už dávno trénuje v hlavním městě.

Michale, jak jste se vůbec dostal ke krasobruslení? Nelákal vás přeci jen jiný sport?
Už můj táta bruslil, starší bratr byl hokejista, takže jsem si myslel, že bych hokej také mohl zkusit. Začal jsem v přípravce, ovšem tenhle sport mne prostě moc nebavil. Přešel jsem tedy do oddílu krasobruslení, byly mi asi čtyři roky. A hned mne to chytlo. Samozřejmě si už nepamatuji mé prvotní začátky, ale vím, že postupem času bylo hodně tréninků.

Jak pokračoval váš vývoj? Času na ostatní zájmy asi ubývalo…
Občas mne to přestávalo bavit. Ostatní kluci měli hodně volna a já jsem vlastně nic nemohl. Vše jsem obětoval krasobruslení. Někdy to bylo těžké, nebyl to zrovna top sport v Děčíně. Tréninky v SK Krasu byly vlastně každý den, krom soboty jsem byl pořád na ledě. Stále jsem členem děčínského klubu, ale jinak se nacházím v Praze, kde je vrcholové středisko sportu. To jsem stále bruslil sólo, s Karolínou Procházkovou závodím už čtyři sezóny.

Pamatujete si své první vítězství na určitém závodě?
Tak na ten asi nezapomenu (smích). Bylo to v Liberci a v mé věkové kategorii jsem závodil sám, takže jsem nečekaně vyhrál. To mi mohlo být tak šest. Pak následovaly přebory republiky, mistrem jsem byl třikrát. Začali jsme posléze jezdit na evropské závody, kde jsem se stal třikrát mistrem Evropy v mládežnických kategoriích. Největšího úspěchu jsem dosáhl v Záhřebu, kde se konal neoficiální MS. Tenkrát jsem skončil druhý, to byl opravdu výborný výsledek.

Kdybyste měl vyzdvihnout nějaké trenéry, na které budete pořád vzpomínat, našli by se nějací?
Určitě budu vzpomínat Monika Hovorková, která bohužel už zemřela. Pak také nemohu zapomenout na paní Lohniskou, která mne jako hlavní trenérka vedla do 14 let, než následoval můj odchod do Prahy. Následně jsem se dostal do projektu talentované mládeže. Asi nejlepší a nejtvrdší trenérkou byla Eva Horklová. Dále Vlasta Kopřivová, maminka Tomáše Vernera. V současnosti se připravujeme pod manželskou dvojicí Nathalia Karamysheva a Rostislav Sinicyn.

Už jste se zmínil o tom, že vám krasobruslení zabírá spoustu času. Jak vlastně vypadají vaše tréninky?
Aktuálně jsem vlastně na ledě od tří hodin a odcházím tak v devět večer. Je to každý den, krom soboty. Začíná to suchým tréninkem, nějaké pohybové cviky, různé taneční a baletní prvky. To tedy moc nemusím (smích). Pak je to další půlhodina a končíme strečinkem. Mohu říct, že mám vlastně krasobruslení, pak škola a pak je například návštěva Děčína.

Jak často se do Děčína dostanete?
Je to čím dál tím méně. Kdysi to byl skoro každý víkend. Ale nyní bydlím u rodičů Karolíny a tam už mám své zázemí. Takže v pátek vždy přemýšlím, zda se mi vyplatí jet vlastně na jeden den domů. Je to otázka času a toho prostě není moc. Nyní jsem si lehce zranil nohu, takže jsem konečně mohl navštívit rodiče i dědu.

Co vás na krasobruslení nejvíc baví?
Tak je docela těžké říct, co mne na krasobruslení baví (přemýšlí). Nevím, co bych vypíchl. Tak jako u každého sportu je ta příprava spíše nudnější. Odměna pak přichází v samotných závodech. Samozřejmě mne tento sport dostal i do končin, kam bych se nedostal. Jako například MS v Koreji.

Je velký rozdíl mezi sólo vystoupením a tanečními páry, ve kterých se již s Karolínou čtyři roky pohybujete?
Je to opravdu velký rozdíl. Když závodíte sám, tak máte zodpovědnost jen za sebe. Takhle se musím starat o Karolínu. Tak zodpovědnost záleží hlavně na mne, jelikož jí třeba nesmím upustit. I trenér nám to stále připomíná.

Nyní trochu obrátíme kartu. Jak těžké je shánět si na všechno finanční prostředky?
No, je to hodně složité. Musím vyzdvihnout mého dědu, který mi vlastně od začátku dělá sponzora. Dá se říci, že všechno platí. Ale je těžké to utáhnout, situace je čím dál tím těžší (Do rozhovoru vstupuje děda Jaroslav Češka). Na celou sezónu potřebujeme tak 200.000 Kč, za dosavadní Michalovu kariéru jsem mu už věnoval přes dva a půl milionu. Už bych mu nejradši nic nedal (smích – pokračuje Michal). Nebýt dědy, tak to nedělám. A už vůbec nepočítám, kolik toho se mnou projezdil. Nesmím ale zapomenout na své rodiče!

Je vůbec možné v této době shánět sponzory? Můžete je na sebe nalákat svým výkonem?
Ano, mohu si na sebe vydělat. I v krasobruslení existuje tzv. prize money (finanční odměna za výsledek v závodě). A tohle byl právě problém zpackaného MS. Počítali jsme, že bychom mohli být tak do desátého místa. Přišli jsme o hodně peněz. Peníze prostě nejsou, město Děčín by mi dalo 10.000 Kč, ale to je jako nic. I když alespoň něco. Platí se brusle, oděv, trenéři, tréninkové kempy, no prostě všechno.

Posunula se už kauza „ztracené kufry na MS“ k pozitivním zítřkům?
Posunula. Turecké aerolinky, které všechno způsobily, se s námi chtějí vyrovnat bez soudního sporu. To už o něčem svědčí. Požadujeme finanční náhradu. Hodně se v celé věci angažoval otec Karolíny. Bylo nám nabídnuto 6.000 dolarů, my však máme daleko vyšší nároky.

Můžete prozradit, jaké přesné výdaje má krasobruslení?
Základem je výstroj. Brusle, které vydrží tak jednu sezónu, mne stojí v průměru 20.000 až 25.000 Kč. Co se týče samotného oděvu, to je odvozeno od samotných programů na závodech. Každý rok se to mění, ale odhadem je to tak 30.000 Kč. Například čtrnáctidenní soustředění v Německu mne vyjde na 35.000 Kč. Musíme také platit trenéry.

Přemýšlel jste o budoucnosti? Předpokládám, že budete chtít zůstat u krasobruslení…
Je to tak. Dlouho jsem si neuvědomoval, že bych to mohl někam dotáhnout. Prostě jsem chodil na tréninky a závody a nic jsem neřešil. Poslední roky už vidím, že to k něčemu je. Když se maká a je správný tréninkový systém, tak se to pak odráží na samotných závodech. Až dostuduji chtěl bych se motat kolem bruslení. Buď trénovat a nebo s Karolínou vystupovat na různých exhibicích. Tím se dá uživit, samotné závody tolik nevydělávají.

Jako každý sportovec tak i vy máte jistě svůj vzor…
Samozřejmě. Jmenoval bych Jagudina, Plusčenka a také Tomáše Vernera, který je mým velkým kamarádem. Když jsem byl ve 14 na intru, tak mne on a jeho brácha vlastně dva roky vychovávali (smích). Od té doby, co jsem s Karolínou, tak obdivuji olympijské vítěze z USA – Tessa Virtue a Scotta Moira.

Krasobruslení nepatří zrovna mezi nejpopulárnější sporty. Jak to vnímáte vy?
Myslím, že se to bude lepšit. Přeci jen Verner a Březina už dosáhli nějakých dobrých výsledků a pomáhají krasobruslení zviditelnit. Ve škole mne to pomáhá, dal jsem učitelkám lístky na Nebeské hrany a ony pak přivřou trochu oko. Lidé mi úspěch přejí, ti, kteří krasobruslení nerozumí, mi to zase dávají sežrat. Když mne někdo viděl v televizi, tak určitě zavolal. Já sám se tím nechlubím, ale každá gratulace mne potěší.

Co vše rozhodčí hodnotí, když jste s Karolínou na ledě?
Tak nejprve bych chtěl říci, že to stále rozhodují jen lidi. Nyní je nový bodovací systém, který je starý tak pět let. Hodnocení je ale neobjektivní, musíte se i líbit. Samozřejmě se kouká na technickou stránku, jako jsou zvedačky, piruety a bruslení. Ale pak se jim třeba nelíbí šaty, nebo ti i po famózním výkonu upadne kus výstroje a je po nadějích. Vzpomínám, když Karolíně při naší jízdě upadl příčesek a hned jsme dostali mínusové body.

Mohl byste zavzpomínat, jaké nejčastější zranění jste si přivodil?
Asi nejhorší bylo zranění kolena, kdy jsem musel na operaci menisku. Jinak ale musím zaťukat, hodně se nám to vyhýbá. Nejčastěji máte pohmožděniny, řezné rány, výrony v kotníku a jednou jsem měl i otřes mozku.

Bydlíte tedy v Praze u rodičů Karolíny. Jak spolu všichni vycházíte?
Báječně! S Karolínou máme velmi dobrý vztah. Jen když spolu trávíme hodně času, tak z toho občas máme ponorku (smích). Rodiče to samozřejmě berou jako nutnost, že tam bydlím. Otec Karolíny vlastně funguje jako můj kamarád.

V tomto roce jste s partnerkou vystupoval na exhibici Nebeské hrany. Jak jste si celou akci užíval?
Byla to moje první exhibice a byl jsem nadšený. Poprvé jsem byl mezi hvězdami světového krasobruslení. Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda tam pojedu. Pak to pro mne bylo opravdu milé překvapení.

Jaký jste student?
To tady snad nebudeme rozebírat (smích). Jak už jsem naznačil, je to prostě těžké skloubit dohromady. Nějak se to snažím zvládnout s individuálním plánem. Ale určitě prolezu.

Jste spíše typ, kterému byl udělen talent, nebo jste si vše musel vydřít?
Ze začátku se talent neprojevoval. Pak mi hodně lidí říkalo, že ten talent mám, ale že jsem líný. Kdybych pracoval tak hodně, jak velký mám talent…(zamyslí se). Dispozice k tomu mám, teď mám už i jiný rozum a přístup. Úplně se vidím v Karolíně, která je o dva roky mladší než já. Občas na mne kouká jak kachna na letadlo.

Kam dáváte své medaile? Existuje nějaká stěna, nebo speciální místo?
Vše vozím domů do Děčína. Mám tady svůj pokoj a tam to mám vystavené.

Na závěr ještě jedna otázka. Jaký největší sen má Michal Češka?
Můj obrovský sen je dostat se na olympiádu a to nejlépe 2014 v Soči. Musíme najít silného finančního sponzora a k tomu je potřeba, abych předváděl společně s Karolínou na ledě co možná nejlepší výkony.