Lucie Žabová je čerstvou absolventkou Lékařské fakulty na Karlově univerzitě v Praze. Studium jí „zpestřila“ pandemie koronaviru. Jako studentka pomáhala v první vlně s odebíráním vzorků. Jak sama říká, díky tomu nabrala cenné zkušenosti. „Sice jsem byla častov kontaktu s podezřelými na koronavir, ale byli jsme vybavení všemožnými ochrannými pomůckami,“ vzpomíná sympatická veslařka, pocházející z Děčína, v rozhovoru pro týdeník Děčínsko.

Lucie Žabová 

Narodila se 7. března 1994
v Děčíně. S veslováním začala
v 10 letech v klubu VK Slavia Děčín. Aktuálně hájí barvy týmu VK Slavia Praha. V klubu je i její mladší sestra Anna. Letos dokončila III. Lékařskou fakultu na UK. Od září začala pracovat v Ústřední vojenské nemocnici. Veslování se věnuje i její mladší sestra a mladší bratr. Její otec je předsedou VK Slavia Děčín. V roce 2018 vyhrála akademické mistrovství světa. Mezi její koníčky patří veslování, běhání, cyklistika, čteni, fotografování a instagram.

Pojďme se tedy vrátit k vaší výpomoci při odebírání vzorků. Jak na to vzpomínáte?
V odběrovém stanu jsem pomáhala s administrativní činností a uchováním vzorků. V koronavirové době se nám zrušily všechny veslařské akce a tak jsem byla nadšená, že můžu vyplnit svůj volný čas touto dobrovolnickou činností. Na tuto práci budu vzpomínat ráda, měli jsme tam výborný kolektiv, pacienti byli také příjemní a hlavně jsem nabrala cenné zkušenosti.

Nebála jste se? Přeci jen zdravotníci jsou vystavování určitému riziku.
Práce ve stanu byla docela náročná. Sice jsem byla často v kontaktu s podezřelými na koronavir, ale byli jsme vybavení všemožnými ochrannými pomůckami, takže k nákaze mohlo dojít jen minimálně. V obleku to bylo nepříjemné, hlavě když vysvitlo sluníčko, bylo opravdu veliké horko. Ale pocit, že pomáhám když je to potřeba, celý „nekomfort“ převýšil.

Hádám, že to rozhodně nebyla snadná práce.
U nás v nemocnici na Vinohradech, kde jsem pomáhala, to jelo jak na běžícím pase, jeli jsme na principu Drive-in. Podezřelí přijížděli ve svém vlastním autě, sestřička udělala výtěr a já pak zkumavku s materiálem uklidila do lednice a zaznamenala potřebné údaje. První dny byly velice náročné, ale pak si člověk zvykl na tento chod zvykl.

Kolik vzorků jste stihli odebrat během jedné „šichty“?
Za desetihodinovou směnu, při které jsme měli jednu hodinovou pauzu na občerstvení, jsme zvládli otestovat i 150 lidí.

Co vaše rodina? Nebála se o vás?
Když jsem to řekla rodině, nebyli dvakrát nadšeni, že se takhle vystavuji riziku nákazy. Když jsem jim ale vysvětlila situaci, byli na mě pyšní. Dokonce i moje sestra pomáhala jako dobrovolnice na jedné klinice. Snažily jsme se kontakt s ostatními omezit na minimum, abychom případně nikoho nenakazily. Většina mých kamarádů mediků pomáhali také, takže jsme si navzájem vyměňovali dojmy a vzájemně se podporovali.

Pojďme k veslování, které vás provází ve sportovním životě. Začínala jste v Děčíně, je to tak?
Přesně tak, začala jsem v Děčíně a jsem na to patřičně hrdá! Začala jsem chodit na atletiku, a v deseti letech jsem přešla na veslování. Začínala jsem pod vedením pana Pazderky ještě s jednou kamarádkou. Za ta léta jsme si vytvořili moc hezký kolektiv a i když většina už nevesluje, stále se nadále scházíme.

Patříte do veslařské rodiny. Hádám, že rodiče mají svůj podíl na tom, že se držíte na vodě.
Moji rodiče se potkali právě na veslování, tak se mě v deseti letech zeptaly, jestli nechci místo atletiky zkusit právě to. Ale do veslování mě nikdy nenutily.

Aktuálně hájíte barvy pražské Slavie, navíc už máte u sebe i mladší sestru Annu.
Přesně jak říkáte, jezdíme za stejný klub VK Slavia Praha a dokonce od minule sezóny i ve stejné posádce. Anička studuje také na Univerzitě Karlově, tak si navzájem pomáháme jak ve veslování tak i ve studiu.

A kdo je lepší? Vy, nebo Anička?
Každá jsem lepší v jiném odvětví tak se spíš vzájemně doplňujeme. Vycházíme spolu velmi dobře, vzájemně se podporujeme v tréninku a hecujeme k lepším výkonům.

Co vás na veslování nejvíce zaujalo?
Nejvíce se mi na veslování libí, že je to venkovní sport a člověk muže byt stále na čerstvém vzduchu. Dále se mi zamlouvá, že je to sport u vody, k vodě mě to vždycky táhlo.

Můžete čtenářům prozradit, co patří mezi vaše nejlepší veslařské výsledky?
Můj největší úspěch je výhra na akademické mistrovství světa v roce 2018. Na tyto závody budu vzpomínat velmi rada.

Letošní sezóna byla poznamenaná pandemií koronaviru. Jak to zasáhlo vás osobně?
Koronavirus mi velmi narušil plány. Měly jsme se společně se sestrou chystat na olympijskou kvalifikaci v disciplíně dvojka žen. Bohužel se tato kvalifikace přesunula na další rok. A všechny ostatní závody až na září. Odložení kvalifikace mi ale umožnilo více času na dokončení školy, z čehož mám velikou radost.

Gratulace k úspěšnému ukončení studia. Sehnala jste si nějakou práci?
Od září jsem získala místo v Ústřední vojenské nemocnici. Tak se pomalu začleňuji do pracovního procesu. Na podzim mě čekají ještě nějaké republikové závody, tak se snažím každý den po práci aspoň něco natrénovat.

Skloubit novou práci a veslování bude asi hodně těžké. Dostane něco přednost?
Přednost dostane zaměstnání. Chci ještě dokončit letošní sezónu a pak si budu veslování užívat už jen na rekreační úrovni.

Nelákalo by vás v budoucnu trénování nových nadějí?
Nyní se soustředím na práci v nemocnici a nezbývá mi čas na skoro nic jiného. Ale nikdy neříkej nikdy.

Nikdy jste nesnila o tom, že by vás veslování mohlo živit?
Veslování je pro mě odjakživa především koníček, nikdy jsem se jim živit nechtěla. Chodím trénovat, protože mě to baví a je to příjemné odreagování od stresu ve škole a v práci.

K veslařům neodmyslitelně patří trenažéry. Jaký k nim máte vztah?
Trenažéry patří k nejdůležitější části zimní přípravy, takže je potřeba na nich trénovat. Ale co vám budu povídat, raději chodím na vodu.

Vy jste začínala svou kariéru v klubu VK Slavia Děčín. Máte o něm stále přehled?
Dění ve veslařském klubu sleduji, protože za Děčín vesluje můj mladší bráška. Ale i kdyby nevesloval, určitě bych nadále sledovala, jaké naděje nám v Děčíně rostou.