Krasobruslení má v Děčíně své místo na slunci. I když je to sport jednotlivců, i když se na tréninky chodí i v šest hodin ráno. A i když klub SK KRASO Děčín musí pendlovat mezi jednotlivými tréninkovými prostory.

Manželé Vladimír a Dagmar Lohniský jsou u děčínského klubu od roku 1974. Dagmar je v roli šéftrenérky, Vladimír zase vykonává post místopředsedy. „Já se k tomu vlastně dostal jako slepý k houslím,“ směje se Vladimír Lohniský při rozhovoru pro týdeník Děčínsko.

V krasobruslařském klubu už jste společně 45 let. To je dlouhá doba. Jak se vše seběhlo?

V roce 1974 jsme se s manželkou vzali a v té době jsem vstoupil do výboru tehdejšího klubu. Ten založili v roce 1968 společně tatínek manželky pan Stránský, dále pak pánové Kozel, Dubnička a Deutsch. Tehdy se klub jmenoval Dynamo SČE Děčín. Pak Slavia SČE Děčín a RODAS. Následně klub zanikl a já ho vlastně znovu obnovil. Vše se pak mlelo, až se teď jmenujeme SK KRASO.

Led je v Děčíně vypuštěný. Máte tedy po sezóně?

Sezóna oficiálně skončila, příprava na ledě probíhá. Jezdíme do Prahy na HASU do Vršovic. Pak pokračuje suchá příprava v tělocvičně, nezbytný je trénink baletu a také tanec.

Kdy tedy mají děti přestávku?

Skončili jsme v polovině června, pak následují dva měsíce volna. Začíná se 10. srpna, za týden se pak jede na soustředění do Klatov, kam s námi jedou týmy z Karlových Varů a České Lípy. Dále se také jezdí do Příbrami, kde probíhá něco mezi soustředěním a workshopem. Tam se hlavně předávají zkušenosti, názory a třeba různé tréninkové poznatky. Vše vede Monika Škorničková, která je vedoucí trenérské komise ČKS Praha.

V jaké kondici je děčínské krasobruslení? Kolik máte aktuálně dětí?

Kmenových dětí máme 25, mimo klub jich je 30. To jsou ty nejmenší, v přípravce se seznamují s ledem.

Pořádáte nějaké nábory?

Probíhají tady dva desetihodinové kurzy, to jsou vlastně takové nábory. Jeden je od října do Vánoc a další od ledna do března. Máme pak co dělat, abychom tu poslední hodinu stihli před vypuštěním ledu. Z těchto kurzů si pak vybíráme děti, které mají zájem a jsou šikovné. Během těch tří měsíců to trenéři poznají.

Jsou kurzy věkově ohraničené?

Spodní hranice jsou čtyři roky. Jsou tady i mladší děti, ale to už je v kompetenci rodičů. Maximum jsou děti, co chodí do první třídy. Můžeme vzít i starší, ale tam už je to těžké. Jak říkám, závodník musí nacourat na ledě hromadu kilometrů. Měli jsme tu starší holčiny. Určité prvky se dají dohnat, ale ten styl bruslení už není prostě perfektní.

Já osobně bruslit na ledě neumím. Ale hádám, že i v 33 letech se to dá dobře naučit, ne?

Určitě, základy se dají naučit v pozdějším věku. Kdysi k nám přišla paní profesorka z děčínské ekonomky, že by se to chtěla naučit. A my řekli, proč ne? Máme tu také jednu starší dívku, která je z Ústí. Nevzali ji do tamního oddílu. My jí řekli, že na závody to nebude, ale jí to nevadí, má to jako koníček, chodí trénovat jednou týdně.

Jak lákáte veřejnost na vaše kurzy?

Píšu do školek e-maily, takže ředitelé dostávají nevyžádanou poštu (smích). Ale zatím mě nikdo nenapsal, že je otravuji. Hodně našich dětí chodí do školky, takže dostanou letáček, aby ho tam předali. Na našich kurzech se děti naučí základům bruslení. A to lépe než na hokeji. Ale někteří rodiče to nepochopili.

Jak to myslíte?

Tak vemte si Jágra. Kde myslíte, že se naučil tak dobře bruslit? V Kladně začínal v tamním oddílu krasobruslení. Jenže rodiče by rádi viděli své dítě rovnou s hokejkou. Přitom krasobruslení vám opravdu dá nejlepší základy bruslení.

Sedíme ve vaší šatně na zimním stadionu v Děčíně. Jak jste spokojený s tréninkovým zázemím?

Několik let tu máme nové šatny, za to moc děkujeme. S vedením HC Děčín máme dobrou spolupráci, vždy se nějak dohodneme. Jak s panem Pošustou, tak i s panem Havlíčkem. Trochu nás ale mrzí, že tu není větší tělocvična. Děti potřebují prostor, musí se rozeběhnout, dělat otočky. A to nám na zimáku chybí.

Takže chodíte jinam?

Platíme si tělocvičnu na Vrchličáků a využíváme baletní sál v Podmoklech. Nic jiného nám nezbývá.

Jak často trénujete? Hádám, že na led chodíte brzo ráno.

V pondělí a ve středu začínáme od šesti hodin. Je to kruté, ale takový je rozpis ledu. Jinak trénujeme každý den. U nás je problém, že jsme vlastně sport jednotlivců. Děti na ledě potřebují místo, u těch starších je to ještě horší. Ale na druhou stranu už se naučili vyhýbat. Takže to musíme různě poskládat a rozdělit.

Vaším nejslavnějším odchovancem je Michal Češka, který se dostal i na olympiádu.

Na Michala ale musím prásknout, že když byl malý, tak to byl taky pěkný prevít (smích). Nechtělo se mu na balet a tanec. Ale pak pochopil, že bez toho to prostě nepůjde. Jen škoda, že musel ukončit kvůli bolavému rameni kariéru.

Máte v současnosti nějaké další klubové talenty?

Pár šikovných dívek tady určitě je. Hodně šikovná byla Jorika Tojmarová, ta teď dělá asistentku trenéra. Její sestra Petra má slušné dispozice, máme s ní určité plány. Chceme, aby se dostala na republiku. Šikovná byla Karolína Votápková, dále to je Šarlota Dusíková, nebo Viktorie Budianu. To je vlastně sestra Michala Češky.

Každý sport je o financích. Bez nich to nejde. Jaký je váš roční rozpočet?

To střelím od boku. Ale je to zhruba 300 tisíc korun. Rodiče tu platí měsíční příspěvek tisíc korun, plus startovné. My zajišťujeme tréninkové prostory. Jsme rádi za každého sponzora, snažíme se využít dotace, na které si můžeme sáhnout. Poděkování patří také městu Děčín, bez jejich podpory by to pak pro nás bylo doslova likvidační.

Takže finanční trable vás nepostihují?

To ne. Je pravda, že sehnat sponzory je těžké. Ale my jsme rádi za jakýkoliv příspěvek. Třeba nedávno nám jeden sponzor dal deset tisíc na poháry a diplomy. To bylo fajn. Bota nás tlačí v klubovém oblečení, které pomalu dosluhuje.

Kolik vůbec takové šaty na krasobruslení stojí?

Šaty stojí od patnácti set do sedmi tisíc. Boty s bruslemi pak vyjdou na šest až patnáct tisíc. Rodiče se pak modlí, aby dětem moc nerostla noha.

Kolik závodů za sezónu vůbec stihnete?

Závodí se ve dvou kategoriích ISU a OBO. Může se to prolínat, teď na květnové valné hromadě ale možná přijdou jiné pokyny. Každopádně se účastníme tak 18 závodů za rok. S tím, že každý závodník smí odjet 12 závodů za sezónu. Vrcholem je pro nás republika.

Máte vy osobně zkušenosti s krasobruslením?

Já jsem se ke své funkci dostal jako slepý k houslím. Nikdy jsem se to nenaučil, nikdy jsem nechtěl dělat trenéra. Proč? Jsem odpůrce toho, aby trénoval někdo, kdo za sebou nemá aktivní kariéru. Ale moje žena Dagmar jezdila, přivedl jí k tomu tatínek.

Takže budoucnost děčínského krasobruslení není v ohrožení?

Věřím, že vůbec. Dětí máme dost, zájem o naše kurzy je poměrně veliký. A dalším dětem se rozhodně nebráníme, kapacita by na to byla. Peníze dohromady taky dáme. Máme poměrně dost trenérů, kterým dáváme nějakou tu korunu. Ale není to nic velkého. Další sezóna určitě bude (smích).