Role černého koně mu slušela, nejel do Soči s přehnanými ambicemi, mohl jen překvapit. Tomáš Kraus načasoval formu opravdu slušně, dobře rozjetý olympijský závod pro něj skončil v osmifinále. Nešťastně. Po střetu se Slovincem Flisarem upadl a sen o zisku medaile se rozplynul.„Ve skikrosu je takových kontaktů mnoho. Zklamání je velké. Ale i Flisar pak upadl a zlomil si čtyři žebra," vzpomíná čtyřicetiletý Kraus na své poslední olympijské vystoupení v životě.

Než se vrátíme k olympiádě, chtěl bych vám pogratulovat k titulu mistra ČR ve skikrosu.

Já jsem vlastně závodit už nechtěl. Ale nakonec se jednalo o skvělý závěr sezóny. Trať byla kupodivu skvěle připravená, na to, jaké jsou na českých horách nyní podmínky. Kluci do toho šli se vším všudy, takže jsem se musel taky hodně snažit. Finále bylo pořádně těžké. Jirka Čech byl v plné přípravě na světový šampionát, zahraniční kolegové zase chtěli urvat každý bod, takže jsem moc rád, že jsem to nakonec zvládl.

Pojďme se vzpomínkou vrátit do Soči. Jak jste se cítil před samotným závodem, když jste neměl co ztratit a nebyl pod tlakem, jako v roce 2010 ve Vancouveru?

Pobyt v olympijské vesničce a atmosféra před závodem byla opravdu hodně klidná. Všechno klapalo na jedničku. Na tréninku jsem byl klidný, jen ta trať byla opravdu těžká.

To je pravda, při trénincích vás neminuly pády. Jak jste se potom cítil?

V tom prvním jsem spadl hned dvakrát, podcenil jsem to. Pak se dva nebo tři dny nedalo trénovat kvůli počasí. To jsem si říkal, že to je tedy paráda, když pojedu bez kompletní jízdy a skočeného posledního skoku (smích). Ale poslední trénink před závodem mně vyšel skvěle. Sice jsem netrefil všechny věci, ale bylo cítit, že už jsem trati přišel na chuť.

Následovalo parádní umístění v kvalifikaci, které vám muselo vlít do žil potřebný optimismus a sebevědomí.

Vše bylo tak, jak má být. Věci, které jsem nacvičil, se spokojily. Kvalifikace byla krom jednoho skoku parádní, desáté místo bylo nejlepším umístěním za celou sezónu. Sám jsem byl zvědavý, jaké pocity budu mít na startu. Kupodivu jsem byl klidný, na startu, který se mně náramně povedl, jsem spojil všechno, co jsem měl.

Jenže po několika stech metrech přišel inkriminovaný kontakt se soupeřem. Co se tam stalo?

K samotné jízdě toho není moc co dodat. Byl jsem první a pak jsme se setkali s Flisarem. Já ho znám, týden před olympiádou jsme spolu trénovali. V tom místě jsem nedoskočil přesně, došlo ke kontaktu a už to bylo. Kdybych ten skok dotáhl, mohlo to být jiné (odmlčí se). Moc mne to mrzí, cítil jsem formu. Ale takových lidí tu bylo více. Nehroutím se, ale zklamání bylo velké.

Dalo se udělat něco, abyste případné kolizi zabránil?

Dalo. Jednoduše jsem měl jet rychleji, to by na mne nedosáhl. On tam taky neměl velký prostor. Blbé bylo, že jsme tam oba měli větší náskok. Nebýt té kolize, tak bychom si první dvě místa v klidu pohlídali. Ale to se teď říká jednoduše.

Po dojezdu do cíle jste byl pořádně otlučený. Bylo tam něco vážnějšího?

Nebylo to tak hrozné, stávají se horší věci. Je ale pravda, že záda mne pak pořádně ztuhly a trvalo, než to přešlo. Ale nebyli v tom žádní doktoři, jen cvičení a správná manipulace.

Nenaštvalo vás, že vy jste z osmifinále nepostoupil a Flisar nakonec ano?

Já to neřešil, je to dobrý závodník, několikrát už vyhrál. Ale nakonec udělal na startu chybu a zlomil si čtyři žebra. Takže taky žádný šlágr.

V Rusku panovalo neskutečně letní počasí. Vadilo vám to nějak?

Mne to z míry nevyvádělo. Jen hrozilo nebezpečí na trati, kvalita sněhu se hodně měnila. Ale prohlídku tratě v krátkém triku jsme dlouho nedělali (smích). Organizátoři se s tím ale poprali výborně. Musím přiznat, že když jsem se procházel po Soči, tak bylo těch 22 stupňů opravdu hodně příjemných.

Tak dlouho jste se připravoval na sportovní svátek v Soči a vaše jízda byla tak krátká. To bylo hodně kruté.

Dal jsem do toho všechno, ta jízda byla jen jedna a byla krátká. Myslím si, že jsem udělal vše, co jsem mohl. Návaly nervozity mne nepotkaly. Beru to tak, že skončit v závodě, když ho vedete, je lepší, než se někde trápit a nemít šanci. Na další závod světového poháru jsem přenesl to pozitivní a ve Švýcarsku si spravil chuť.

Vypadá to, že celkově na vás letošní olympiáda zapůsobila pozitivně, ne?

Jel jsem tam s menším očekáváním. Prvotní zprávy byly takové, že jsou tam problémy s ubytováním nebo jídlem. To jsem nezaznamenal. Spodní část to měla horší, byla opravdu relativně nízko a ty teploty byly opravdu vysoké. Jen by mne zajímalo, jak tady chtějí využít stadiony a stavby, které tu vznikly. Bojím se, že asi vůbec, ale to už není moje starost.

Vnímal jste podporu od fanoušků, rodiny, známých nebo kamarádů? Například v Děčíně se na budově u vlakového nádraží objevil velký plakát s vaší fotkou.

Podpora byla strašně příjemná. Před Vancouverem to bylo jiné. Tehdy mně novináři říkali, že mám nejlepší kurz na zlatou medaili a že je samozřejmé, že nějakou přivezu. Tohle teď odpadlo, například ten plakát mne opravdu příjemně překvapil. Docela mne dostalo, když jsem slyšel, co museli někteří udělat, aby vůbec viděli můj závod. To pak máte strašně příjemné pocity.

Po Soči následoval závod SP ve Švýcarsku. Tam jste vybojoval druhé místo, ale rázem jste předčasně ukončil sezónu. Proč?

Uvědomil jsem si, že pokles motivace byl tak velký, že svěťák ve Švýcarsku bude mým posledním vystoupením v sezóně. O to víc jsem si to chtěl užít. Kvalifikace byla nabitá, náramně se mně dařily starty. Je pravda, že jsem tam měl jeden pád, ale to spadli všichni. Já měl naštěstí náskok a vedení si udržel. Ve finále chybělo maličko a mohl jsem vyhrát, vítěz tam šťastně proklouzl. Ale jinak to byla paráda, ve Švýcarsku byli samí milí lidé. Po nepříliš vydařené sezóně jsem si spravil chuť.

Nenakoplo vás druhé místo do toho, abyste jel následující SP ve Švédsku?

Je pravda, že ta chuť tam po skvělém výsledku ze Švýcarska byla. Ale nechtělo se mi cestovat jak do Švédska, tak na finálový podnik do Francie. Sezónu jsem vlastně začínal v srpnu, bylo to děsně dlouhé. Už jsem chtěl být zase chvilku doma.

A to se vám teď daří? Máte čas na rodinu?

Jak se to vezme. Za ten půlrok se vám doma nastřádají resty a vy je musíte dotáhnout. Takže tak napůl odpočívám a napůl se věnuji ostatním záležitostem.

Nezaregistroval jste nějaké negativní ohlasy na vaše olympijské vystoupení?

Přímo jsem se s tím nesetkal. Naopak jsem několikrát slyšel, abych ještě závodil. To se poslouchá opravdu pěkně.

Před olympiádou jste prohlásil, že právě závod v Soči může ovlivnit vaše rozhodování o pokračování aktivní kariéry. Takže, jaký je verdikt?

Kdybych vyhrál olympiádu, nedokážu si představit, kde bych bral motivaci (smích). V současnosti si myslím, že motivace existuje. Máme tam dvě mladé nadějné holky, navíc dalšího kluka, který už v juniorském věku dosahuje slušných výsledků. Rád bych jim postupně předával to, co jsem se naučil. Neříkám, že bych byl trenér, to ne. Ale jako závodník bych jim mohl předávat zkušenost. To by mne bavilo.

Takže to vypadá, že lyže na hřebík ještě nepověsíte?

S největší pravděpodobností budu ještě jeden nebo dva roky závodit.

Probíral jste to určitě i s manželkou. Jak ta se k tomu postavila?

Komunikace s rodinou, hlavně s manželkou, je nutná. Bez toho by to nešlo. Takovou podporu musí mít každý vrcholový sportovec. Moje manželka je tomu nakloněná, teď už to záleží jen na mně.