„Na trénování jsem přešla prakticky okamžitě. Chci dál předávat moje zkušenosti, baví mě práce s dětmi,“ přiznala sympatická studentka gymnázia v České Kamenici.

Joriko, můžete vzpomenout, jak jste se vůbec dostala ke krasobruslení?
Ono to bylo vlastně náhodou. Rodiče mě vzali na veřejné bruslení, kde byl plakátek, že děčínský klub krasobruslení nabírá nové děti. Bylo mi šest, dělala jsem aerobik. Ale ten jsem dělat vlastně nechtěla. Takže jsem zkusila krasobruslení.

Jaké byly vaše začátky? Chytlo vás to?
Nejprve se musíte naučit chodit na bruslích. Začátky byly krušné, tréninky jsou náročné. Prakticky každý den. Já si myslím, že mě to chytlo, jinak bych u toho nezůstala. Od začátku mě to bavilo.

Můžete popsat, jaká byla vaše aktivní krasobruslařská kariéra?
V kategorii přípravek tam nějaké úspěchy byly. Pak jsem přešla do starší kategorie, kde jsem předváděla volnou jízdu. Tam jsem získala poháry a medaile.

Skončila jste v patnácti letech. Proč?
Už mě to prostě nenaplňovalo tak, jak by mělo. Také už nebyly výsledky. Rozhodla jsem se, že skončím a budu předávat své zkušenosti malým dětem.

Nejslavnějším odchovancem děčínského klubu je olympionik Michal Češka. Jaký byl váš největší úspěch?
Myslím si, že to byly dvě účasti na mistrovství republiky v žákovské kategorii. A pak v roce 2014 dětská olympiáda. Nikdy jsem neměla pocit, že bych měla přestupovat někam výš. Paní trenérka Dagmar Lohniská dělá všechno proto, abychom se posunuly výš.

Skončila jste se závoděním a hned přešla k trénování?
Dá se říct, že ano. Po konci sezóny, kdy jsem se rozhodla skončit se závody, jsem hned tu další začala trénovat děti. Pobavili jsme se o tom s paní trenérskou Lohniskou, byl to rychlý přesun. Mám za to i jistou finanční odměnu.

Když jsem vás viděl na tréninku, tak jsem si všiml, že máte na starosti nejmenší děti. A že vás to baví.
Ono se to mění. Ale je pravda, že většinou mám na starosti ty nejmenší. Od čtyř do sedmi let. Práce s dětmi mě baví. A hodně. Snažím se jim předávat to, co jsem se naučila. Od hlavní trenérky se také stále učím nové věci.

Vypadá to, že vám to zabere hodně času. Kolik hodin strávíte na ledě?
Závody jsou o víkendu, to je jasné. Tréninky jsou každý den, někdy trénujeme brzy ráno a pak odpoledne. Ze školy jedu autobusem na trénink do Děčína a pak zpět domů do Benešova.

Nemáte v klubu problém s dětmi?
Dvakrát za rok děláme nábor, dětem dáme na ledě skoro hodinu, mohou se pak k nám přihlásit. Aktuálně máme patnáct dětí. Ono je to opravdu velmi náročné – jak pro děti, tak pro rodiče. Někdy je náročné to všechno skloubit dohromady.

Jak se vyvíjí trénink těch nejmenších dětí?
Na začátku je rozjížďka, holky se potřebují zahřát. Pak následuje trénink kroků, nezačíná se hned skákat. S malými dětmi je nutné udělat pořádnou průpravu. Pak se nabaluje více a více věcí. Jsou tam kroky, aby děti měly skluz. Důležité je držení těla a ruskou. Následují piruety a skoky. Hodina na ledě je pro nás akorát. Hodně těžké je pro ty malé děti udělat holubičku. Ale hned za rok udělají velký pokrok.

Je lepší, než jste byla vy?
To se nedá porovnávat. Jezdila jsem přeci jen o trošku dřív, Péťa zase začala už ve čtyřech letech. Myslím si, že jsme na tom podobně, skáče stejné skoky, jako jsem skákala já.

Jak dlouho podle vás u krasobruslení vydrží?
Pétě je 15 let, v tomhle věku začínají jiné zájmy. Zatím u krasobruslení zůstává. Má v klubu kamarádky, to já zase neměla. Společně jezdí na závody, prožívají to spolu. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Co vás na krasobruslení chytlo?
Je to elegantní sport, ale zároveň se tam musí hodně makat. Vypadá to hezky, ale spousta lidí neví, co je za tím dřiny. Fakt se musí trénovat. Je to individuální sport, musíte se spolehnout sami na sebe. Zkazit si to můžete jenom sami.

Do krasobruslení patří krásné šaty. To jste si jistě musela užívat.
My jsme si šaty navrhovaly sami, pro mě to dělala mamka s babičkou. Vždy jsem je měla na míru, to je nutnost. Nesmí vás to nikde tlačit. Měla jsem hromadu krásných šatů. Mám ještě nějaké schované. Třeba úplně ty nejmenší. Jedny ještě stále obleču, některé po mě podělila Péťa.

Jak prožíváte závody jako trenérka?
Musím říct, že mě překvapilo, jak hodně nervózní jsem byla, když holky předvádí svůj program. Je krásné, na ně koukat. Jsou to ale nervy, jelikož nikdy nevím, jestli se to povede, nebo nepovede. Jako závodnice jsem byla nervózní, napjatá. To se u mě nezměnilo.

Vy budete letos končit střední školu. Co dál?
Ano, jsem ve 4. ročníku gymnázia v České Kamenici. Ráda bych se přihlásila na vysokou školu do Liberce. Konkrétně pedagogickou fakultu. Takže doufám, že ze mě bude učitelka.

Už jsme se bavili o roli rodičů při sportování děti. Vaši rodiče do vás také museli věnovat spoustu času.
To je pravda. Dlouhou dobu jsme bruslily obě, bylo dobré, že jsme chodily na stejné tréninky. Mamka je učitelka, takže nás mohla vozit odpoledne do Děčína na tréninky. Je to náročné. Vstávat v pět, od šesti do sedmi trénink. Je to nápor i na psychiku. To dítě chce v určitém věku končit, nebo ho to prostě nebaví. A je důležité, aby rodiče děti u sportu udrželi. Spolupráce mezi dětmi a rodiči je u sportu důležitá.

Kdyby se vás někdo zeptal, proč začít s krasobruslením, co byste odpověděla?
Je to naplňující sport. Když si ho oblíbí, zůstanou u ně dlouho. Není to sport na dva roky. Je potřeba investovat do oblečení, nebo bruslí. Ale jenom to, že se naučí bruslit, je důležité.

Změnila byste něco za těch deset let co jste aktivně závodila?
Moc bych neměnila. Jen bych se asi tolik nestresovala. Bylo to těžké na psychiku. Ale ve finále nejde o život. Jinak bych nic neměnila, jsem spokojená s tím, jak se mi dařilo.

Co vám krasobruslení dalo do praktického života?
Určitě mě to dalo jakousi povinnost. Že musím na trénink a nemůžu se na to prostě vykašlat. To je velký přínos. Prostě jsem věděla, že tam musím a basta. Takže od teď vím, že když něco slíbím a mám někam jít, tak to prostě nebudu odkládat.