Angína, antibiotika, mezery v tréninku. Rok 2019 je zatím pro varnsdorfskou atletku Blanku Plocarovou v tomto ohledu zatím nepovedený. Členka atletického oddílu v Liberci ale věří, že se to zlepší. „Musím doufat, že se to po zdravotní šance zlepší,“ pokrčila rameny. 

Blanko, jaký je zatím pro vás po sportovní stránce rok 2019?

Po sportovní stránce zatím bohužel smolný. Přesto, že příprava na halovou sezonu probíhala bez problémů a vše jsem poctivě odtrénovala, tak jsem závody v hale kvůli angíně musela vynechat. Tento rok jsem začala ještě častěji trénovat, než v předešlých letech, ale bohužel i nyní mi opět byly nasazeny další antibiotika. Musím doufat, že se to po zdravotní stránce zlepší.

Můžete se ohlédnout za minulým rokem? 

Minulý rok jsem se vracela po půlročním zranění zpět do tréninku. To, že jsem mohla opět začít trénovat, byla v tomto roce největší výhra. Ovšem tréninkové manko se dohonit nedalo, a tak fyzička nebyla úplně optimální. Ten základ, co by měl každý sportovec v přípravě absolvovat, chyběl. Rychlostně to ovšem nebylo tak špatné. Byla jsem hodně mile překvapená s časy, které jsem v hlavní sezoně běhala. Dokonce to stačilo i na účast na mistrovství republiky v Kladně, tam jsem ovšem dobrý výsledek nepředvedla. A tak nejlepší čas přišel paradoxně až na úplně posledním ligovém závodě v Jablonci nad Nisou. S časem 12.84 na stometrové trati po půlroční pauze jsem musela být spokojená. Bylo to hezké zakončení sezony.

Máte s přibývajícím věkem problémy se zraněním?

Bohužel ano, v posledních letech toho bylo více, ale to ke sportu patří. Zranění kolena, výron v kotníku a v poslední řadě zranění hýžďových svalů, kdy to už vypadalo, že se k atletice nevrátím. Nakonec to dobře dopadlo a díky fyzioterapeutovi jsem se mohla po půl roce vrátit do přípravy. Patří mu velké poděkování. Dneska si už atletiku bez spolupráce s fyzioterapeutem nedokážu představit. 

Vypadalo to tedy na ukončení vaší kariéry a pak přišel ten čas v Jablonci nad Nisou.

Nechtěla jsem skončit, ale s mými bolestmi hýždí si nikdo nevěděl rady. Nic nepomáhalo a já už ztrácela naději, že se k atletice vrátím. Bylo to po psychické stránce těžké období. Naštěstí mi byl doporučen dobrý fyzioterapeut, díky kterému jsem po půlroční pauze mohla opět začít trénovat. Měla jsem po té nucené pauze velikou chuť do tréninku a s trenérem se nám i přesto dlouhé zranění podařilo dosáhnout celkem dobrých výsledků za krátkou dobu. 

Jinak se u vás nic nezměnilo?

Ne, vše při starém. Závodím za AC Slovan Liberec a pracuji ve Varnsdorfu na základní škole Východní.

Hodně se mluví o tom, že současná mládež má ke sportu daleko. Kolikrát děti mají problémy i s tělocvikem ve škole.

Nemohu mluvit za všechny školy a učitele ale přijde mi, že se dnešní tělesná výchova proměnila v hromadu omluvenek a nechuti se hýbat. Najdou se ovšem i výjimky, pro které je tělesná výchova stále nejoblíbenějším předmětem, ale jak říkám, moc jich není. Za nás to byl předmět číslo jedna, ovšem dnes mi přijde, že děti by místo tělocviku raději psaly diktát nebo počítaly příklady. Mrzí mě to, protože já sama pohyb miluji a snažím se je motivovat, aby na sport nezanevřely.

Sledujete atletiku ve Varnsdorfu?

Zase tolik ji nesleduji, ale na stadionu ve Varnsdorfu se nejčastěji potkávám s Jakubem Zajíčkem, což je určitě veliký talent varnsdorfské atletiky. Je vidět, že je to dříč, který chce opravdu něco dokázat. Přeji mu do budoucna spoustu dalších úspěchů v atletice.