Dvacet let od nástupu demokracie a zrušení tohoto systému, spolu s letitým neřešením nových krizových situací, jsme zatím dokázali k udržení pořádku pouze nasadit policejní složky. Všichni víme, že to dlouhodobě fungovat nebude. Cikáni kradli vždycky, kradou a krást budou i nadále. I policii pod nosem. Jde tedy o to eliminovat tyto jevy na nejnižší možnou míru.

Na vyjádření starosty Varnsdorfu Martina Louky k situaci ve městě mne zaujala jedna věc, která bohužel zcela zapadla. Varoval, že právě dorůstající romská generace, odchovaná v ubytovnách, ghettech a marastu, která doposud nic jiného nepoznala, bere tento způsob života bez budoucnosti jako normu. Je jasné, že život v přeplněných místnostech bez kousku soukromí, bez základní hygieny nemůže vytvořit žádné civilizační návyky a žene děti na ulici. Je jasné, že z nich nevyrostou žádní inženýři, soudci, vědci, ale zase jenom kriminálníci tak jako jejich dědové, tátové, bráchové, sestry i mámy, s nimiž žijí v jednom chumlu. Uzavřený kruh. Navíc jim tento život s bohatou podporou státu vyhovuje a nemíní jej měnit. Co nejvíce dětí = zabezpečené příjmy bez hledání nějakých pracovních příležitostí.

Jedno z řešení předkládané vládou je zpřísnění školní docházky vázané právě na sociální příspěvky. Dovolím si tvrdit, že výsledky, pokud nějaké budou, nikoho neoslní. Návrat ze školy po vyučování do výše uvedených poměrů nemůže děti nijak iniciovat a opět vyběhnou na ulici. Doma se jim nikdo věnovat nebude. Většina z nich, nevím proč, automaticky plní zvláštní školy. Opravdu jsou všichni dementní? Kolik je romských dětí v normálních základkách? V jedné třídě tak dva, tři.

Jistě jsou rodiny, které by ze svých dětí chtěly mít studované a moudré lidi s postavením, vlastními domy a vším, co civilizovaný život nabízí. Pologramotní rodiče jim však tuto cestu do života nezajistí. A tady by mohl pomoci stát. Výběrem chytrých dětí, jež by byly se souhlasem rodičů od útlého věku v internátních zařízeních s možností jejich návštěv. Tedy ještě dříve, než pochytí způsob života a návyky ostatní komunity. Snad to není až tak dědičné. Provoz těchto zařízení by byl financován (alespoň částečně) ze sociálních dávek, které by šly s dětmi. Podotýkám, že nenavrhuji žádné polepšovny nebo izolované ústavy. Jistě, je to běh na dlouhou trať, na kvalifikované odborné vedení a soustavné sledování výsledků. Úspěšní absolventi by zcela jistě netoužili po návratu k životu svých rodin. Ba naopak by svým vlivem mohli pomoci i ostatním z oněch zapáchajících bažin. Pak bychom mohli prohlásit: ano byly to dobře investované prostředky.

Emil Svátek