Hned v první větě musím říct, že je mi líto každého, kdo jakýmkoli způsobem přišel o majetek kvůli požáru v Českém Švýcarsku. Ať už se jedná o obyvatele Mezné, kteří přišli o domovy nebo podnikatele, kteří kvůli požáru přišli o zisk. Zastavil se provoz lodiček v soutěskách, hotelům klesla obsazenost a zastavil se i prodej kýčovitých trpaslíků. Pro nejhůře postižené lidi jde bezesporu o tragédii. Došlo ke zraněním, ale naštěstí nejsou ztráty na životech.

V přírodě sice ke ztrátám na životech došlo, obrovské množství bezobratlých jedinců požár nepřežilo, ale už pár dnů po uhašení se příroda vrací zpět. Popel, respektive množství uhlíku, zúrodnilo půdu. Už v řádech dnů se v hnědočerném spáleništi objevují zelené ostrůvky života. Nejprve trávy a kapradiny, brzy začnou klíčit pionýrské dřeviny. Jakkoliv to může znít kacířsky, tak si myslím, že požár národnímu parku prospěl. Bez ohledu na jeho příčinu jsou požáry v přírodě normální a jak ukazuje situace u Jetřichovic v okolí Havraních skal, i užitečné. V roce 2006 tam shořel povětšinou nepůvodní les tvořený smrky a severoamerickou vejmutovkou. Dnes se tam zelená výrazně pestřejší a svou skladbou přirozenější les.

Pokud se správa národního parku rozhodne o nezasahování do přirozených procesů, je jistá šance, že na novém spáleništi vznikne mnohem „přírodnější“ les než smrkový porost, který shořel. „Smrk je aktuálně převládající dřevinou v 54,5 % plochy současných lesních porostů. Použitý model potenciálního přirozeného rozšíření však předpokládá existenci přirozených smrčin pouze na 6,3 % současné lesní půdy,“ napsali Štěpán Křístek a Milan Žárník v přírodovědném časopise Vesmír v roce 2007. Podíl smrčin se od té doby změnil jen nepatrně.

Požár v Českém Švýcarsku, sobota 6. srpna.
Hotovo! Hasiči zvládli po třech týdnech uhasit požár v Českém Švýcarsku

Požár vlastně udělal obrovský kus práce za ochranáře. Nejen, že jim dal unikátní možnost sledovat a studovat obnovu poničeného ekosystému, ale do vypáleného prostoru se může vrátit původní a přirozený les. To v praxi znamená mnohem větší biodiverzitu, než byla ve vyhořelých smrčinách. Čím víc organismů v daném prostoru žije, tím je ekosystém stabilnější. Životem kypící bučina je mnohem pestřejší než smrky bez keřového a bylinného patra. Takže požár vlastně znamená počátek přirozené obnovy.

Spolu se smrky hořely i severoamerické vejmutovky, se kterými správa parku dlouhodobě a neúspěšně bojuje. Její odstranění a vytlačení z hranic národního parku není možné, protože ve skalách jsou pro dřevorubce natolik nepřístupná místa, že vždycky zůstanou semenné stromy. Historie jejího pěstování v Českém Švýcarsku sahá do 80. let 18. století, kdy ji kníže Kinský zavedl na svém panství coby hospodářskou dřevinu. Pokud v okolí Pravčické brány padly vejmutovky pod náporem plamenů, je to jen dobře.