Když učitelské odbory vyhlašovaly středeční stávku, hlásaly, že se do ní zapojí minimálně polovina škol. Jak kruté muselo být pro odboráře středeční vystřízlivění. Například v Děčíně se z jedenácti základních škol zapojila jen jedna, na další pak stávkovali učitelé druhého stupně.

Hlavním důvodem, proč centrála odborů stávku vyhlásila, bylo dohadování se s vládou o platy. Podle původních slibů měly vzrůst o patnáct procent. Později vláda navrhla deset, z toho osm do tarifní složky platů a dvě procenta do pohyblivé. Což také nakonec kabinet minulý týden schválil. S tím odboráři nesouhlasili a šli se do stávky.

Přitom učitelům rostou platy v porovnání s jinými zaměstnanci veřejné sféry výrazně vyšším tempem než třeba hasičům, policistům nebo záchranářům. Nemluvě o nepedagogických pracovnících škol, bez kterých by se kantoři při své práci neobešli. Ať to jsou uklízečky, školníci nebo kuchařky v jídelnách. O tom, že tito lidé pracují za mnohdy ostudné peníze, učitelské odbory tentokrát neřekly ani slovo.

Pokud by učitelským odborům pod vedením Františka Dobšíka, proti kterým se postavila svou neúčastí ve stávce i většina kantorů, opravdu šlo o kvalitní školství a kvalitně zaplacené pedagogy, nezabývaly by se nějakými dvěma procenty na pohyblivé části platu. Chtěly by naopak co největší potlačení tarifní složky závislé na odpracovaných letech, případně její úplné zrušení. Současný systém, který odměňuje víceméně jen za výdrž, totiž ani v nejmenším nemotivuje k vyšší výkonnosti.