Když loni na jaře nařídil stát lidem nosit roušky, nebylo je prakticky možné nikde sehnat. Česko se v tu chvíli díky nadšení stovek tisíc lidí proměnilo v šicí velmoc a lidé si roušky šili doma. Nic jiného jim totiž nezbylo, pokud chtěli dodržet vládní nařízení. V lékárnách ani v jiných obchodech totiž běžné roušky k sehnání nebyly. A pokud je již některý obchodník sehnal, byly za mnohonásobně vyšší ceny než obvykle.

Po roce se situace opakuje. Stát opět nařídil konkrétní ochranu úst a nosu, tentokrát ale přeřadil na vyšší ochranný stupeň a na vybraných místech nařídil nosit respirátory nejméně FFP2, nanoroušky nebo dvě chirurgické roušky přes sebe. Zcela škrtnul z možných variant látkové roušky. A stejně jako loni, ani letos stát nebyl schopen zajistit dostatečné dodávky ochranných pomůcek lidem. Obchody, především ty internetové, byly během několika minut vyprodané. Ještě hůře jsou na tom děti nebo drobnější lidé. Respirátory v dětských velikostech na trhu nejsou vůbec.

Velký rozdíl oproti loňskému rozhodnutí je ale v tom, že zatímco loni si lidé mohli roušky ušít, respirátory nebo nanoroušky si neušijí. V roli státu tak často opět zaskakují obce, které mnohdy alespoň mezi své seniory rozdělí své železné respirátorové zásoby. Stát ústy některých ministrů již avizoval, že bude třeba více dohlížet na dodržování vládních nařízení. Takový postup je ale zcela nekorektní ve chvíli, kdy lidé i při sebelepší vůli nemohou takové nařízení splnit. Kde nic není, ani Blatný nebere.