Je krize, tak bum! – sebereme matkám mateřskou. Je krize, bumbác! – zvedneme daně na 25%. Je krize, prásk! – zvýšíme ceny dálničních známek, pátečního mýta pro náklaďáky, DPH, a protože nemám místo, abych tu vyjmenoval všechno, napíšu jen, a tak dále. Nějak jsem si nevšiml, že by vyspělejší státy bojovaly s krizí tím, že odřou okamžitě z kůže každého občana. Zbývá ještě zavedení daní za dýchání čím dál horšího vzduchu – což může být skryto třeba za pokuty, které se dozorci čistého vzduchu chystají napařit občanům. Těm, kteří právě díky tomu, že je stát obírá o čím dál víc peněz, nemají na to, aby topili drahou elektřinou nebo podobně drahým plynem.

Tohle není nadávání na současnou vládu, která jen zdědila součet všech (podle mého – diletantských, protože zároveň populistických) chybných rozhodnutí, jak je pěkně popořadě nasekaly všechny předchozí vlády.

To je nadávání právě na ten (politiky vychvalovaný a tvrdě pěstovaný) systém, v němž rozhodující posty v zemi okupuje už téměř dvě desetiletí v podstatě několik set (možná tisíc) osob, vazalsky podřízených partajním aparátům. To, že tihle lidé slouží partajím a nikoli občanům nás (jako stát) dovedlo do současné situace, kdy se odpovědnosti zbavení politici obviňují navzájem, kdo co zavinil a obratem slibují, kdo co zas údajně napraví.

Vím, co by jejich (a tím i naší) situaci mohlo vylepšit.

Tohle zlepšení nastane ihned po vynesení prvního pravomocného rozsudku nad libovolným špičkovým politickým babralem za to, co pomocí mocenské zvůle (nikoli vůle) státu navařil. Jinak řečeno, za dnešní problémy nemůže nějaká krize, ale pár desítek lidí, kteří se nikdy neměli dostat k moci…