Nikoli nepodoben Velkým Tragédům naší ponuré historie, kteří byli donuceni oznamovat národům, že vzhledem k okolnostem a postavení republiky se stalo cosi strašného – například Mnichovská dohoda v roce 1938, nacistická okupace v roce 1939 či invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 – prohlásil, že jeho podpisem pod tzv. Lisabonskou smlouvu ztratila Česká republika suverenitu.

Je to – mírně řečeno – lež.

Jednak Česká republika předala (ztratila) řadu svých tzv. pravomocí již samotným vstupem do Evropské unie, pro který ovšem hlasovalo v celonárodním referendu něco přes sedmdesát procent voličů.

Za druhé – kromě zaumného hraní se slovíčky, kdy slovo „suverenita“ může znamenat jakoukoli variaci toho pojmu, je prezident mimo mísu v tom, že svět (Evropa) se přece jenom o něco posunul.

Jednou z hlavních myšlenek spojené Evropy je snaha po spolupráci, nikoli pěstování nacionalistických výkřiků, které v minulosti dovedly kontinent k nejméně dvěma světovým válkám.

Okolnost, že se to této osobě, shodou okolností a nikoli vůlí lidu stojící v čele státu nelíbí a nehodí do jejího světonázoru, nemůže ale vysvětlit, proč straší veřejnost nacionalistickými bláboly, které vracejí politickou rétoriku o nějakých padesát let nazpět. Výjimka, kterou si pro „nás“ vyjednal, je špatná, nechrání nikoho před prolomením Benešových dekretů (je to jako směšovat kličku Jaromíra Jágra s chemickým složením tuzemského rumu, tedy vůbec to spolu nesouvisí), naopak zbavuje naše občany některých „evropských“ práv a svobod. Ergo kladívko: jediný logický další jeho krok je, když „neubránil“ naši „suverenitu“ – abdikovat.