Vzhledem k tomu, že redakční uzávěrka této rubričky nastala mnohem dříve, než se sešlo ustavující zasedání nového vedení kraje, musím si poznámku na toto téma nechat na další týden. Pustím se tedy o několik pater výše – do mumraje kolem Lisabonské smlouvy. Zmatek kolem tohoto dokumentu nejen, že připomíná hysterii kolem Charty 77 (nikdo jí nečetl, načež ji skoro všichni „povinně“ odsuzovali), ale zvýrazňuje tím i jednu setrvávající politickou neschopnost – resp. neschopnost příslušných politiků. Ta spočívá v jakési zakořeněné neschopnosti ne snad „vysvětlit“, ale rovnou „prozradit“ veřejnosti, co vlastně se na lid této země snáší. Netýká se to jenom Lisabonské smlouvy, v níž může člověk s průměrně rozvinutou paranoidní úchylkou najít cokoli, včetně údajné ztráty „státní identity“. Mimochodem, kdo by si chtěl s tím dát jen skutečně malou práci – na internetu jsou dostupné různé „výcucy“ či jinak řečeno přehledné popisy obsahu Lisabonské smlouvy. Každý si může udělat přehled, stačí jen chtít. Nicméně – problém, který mám na mysli, to neřeší. Stalo se nepěkným zvykem polistopadových vlád, že nenašly dost sil (a nejspíš ani chuti) objasnit, vysvětlit, vy-argumentovat řadu zásadních rozhodnutí. Například postup stávající vládní koalice, která nejprve schválí návrhy reformních zákonů a potom se teprve podělí s veřejností (včetně té odborné) o zlomkovité informace o jejich obsahu, přispěl (troufám si tvrdit) k drtivému vítězství opozice v krajských volbách. Navíc to – ve zkratce vyjádřeno – způsobuje onu ponuře proslulou odtrženost politiky od reality, či lidověji: opakované (nebo nikdy nezměněné) rozdělení společnosti na „oni“ (politici) a „my“ (zbytek země). P.S. Ústavní soud právě shledal, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českým ústavním pořádkem…