Před devatenácti lety jsem touto dobou trávil asi tak šestadvacet hodin denně v práci. Na pěkných pár týdnů se tehdy mnichovské ústředí Svobodné Evropy stalo „překladištěm“ nejdůležitějších informací o dění v tehdejším Československu. Práce to byla pěkná a na budoucnost jsem se těšil – střih. O to pitomější mi přišly letošní „události“ 17. listopadu. I když mě to tady, kam stěží doletí televizní signál, zajímat nemusí, stejně nechápu, jak si může obskurní sdružení „Ne základnám“ propachtovat na celý ten svátek pražskou Národní třídu a překážet tam oficiálním hostům i veřejnosti v poklidném vzpomínání na dobu před devatenácti lety. Podobně – nepovedená bitka policistů se stoupenci střešní organizace neonacistických bojůvek, nazývané nevtipně Dělnická strana, mnoho nepřispěla k nějakému optimistickému bilancování nejnovějšího domácího vývoje. V Praze překáželi v těch vzpomínkách na doby, kdy se ještě všechno mohlo změnit, bludaři, kterým chybí sebemenší tušení nějakých souvislostí, za to jim nechybí peníze od „neznámých“ (ruských) sponzorů. Cha! V Litvínově se zase pěkně ukázalo, že neonacisté chytře zadrnkali na bolavou strunku společnosti – jejich demonstrace sice může mít politické dopady, ale neměla politický motiv, šlo o trestuhodně a dlouhodobě neřešený problém sociální. V Litvínově se nebojovalo o budoucí politické poměry v zemi, ale o řešení či neřešení romské otázky. Krasodušné řeči o tom, kdo je Rom a kdo není, plus - kdo by měl, za co a jak dostávat sociální dávky a sociální bydlení, by tímto incidentem měly (po devatenácti letech planých „demokratických“ žvástů) skončit. Pravidla jsou prostě sestavena špatně. Když se nezmění, tak tu máme do roka občanskou válku… P.S. Na budoucnost se zrovna moc netěším.