Po mnoha letech značného úsilí, po mnoha peripetiích, po hodinách dohadování, hledání kompromisů, vysvětlování, přemítání, obtížného rozhodování – přičemž poslední rok a půl jsem u toho byl, se zdá, že se u nás na vsi ke svému závěru chýlí to, čemu se říká „tvorba územního plánu“. Všechny představy, které o tom jeden měl – tedy já – se v průběhu oněch zhruba osmnácti měsíců zcela proměnily. To, co se před časem jevilo jako v principu jednoduchá věc, nabylo v průběhu doby rozměry všeho možného, noční můrou počínaje přes balancování nad propastí až nakonec parametry antické tragédie konče. Jinak řečeno: jak známo, není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem, a doslova totéž platí o takové, řeklo by se, očividnosti či banalitě, jakou je územní plán obce. Naprosto jsem přestal závidět všem, kteří nesou odpovědnost za tyto záležitosti – ledaže mají na to nějaký jiný recept, než já. Vždy, když se v průběhu prací na tom plánu zazdálo, že se cosi vyřešilo, se objevily buď pochybnosti nebo nějaké námitky nebo nějaké jiné řešení téže situace nebo nějaké přehlédnutí, nějaké opomenutí, nějaká nejasnost. Vždy se k témuž koncepčnímu problému našlo takové řešení, které může vypadat jako dobrý kompromis pro obec, ale zároveň jako nepříznivé rozhodnutí pro jednotlivce. Bude-li tento plán schválen a bude-li ku prospěchu obce (protože už nyní vím, že všechny obyvatele a uživatele obce nejspíš všeobecně neuspokojí), spadne balvan. Ne u Hřenska, ale ze mě…