Je to pořád totéž. Nějakých pětadvacet let píši, abych se nějak uživil. Do různých novin, pro různé rozhlasy, a tak dále. Čas od času se stane, že nějaký můj názor prostě narazí. Stalo se mi to mnohokrát, někdy byla výtka oprávněná – jsem často zbrklý; jindy to byla – podle mého – neoprávněná výhrada, lidi jsou prostě různí, a mají různé názory. Ale od toho tu jsem – píši, co si myslím, nosím svou kůži na trh a jsem ochoten snést za to ledacos. Jinak řečeno: už jsem se s tím skoro naučil žít. Ale odsud až potud… Co se mi ovšem nejnověji přihodilo: v dobré víře, že nějak pomohu naznačit, jak nekontrolovatelný – tzv. “volný“ přístup k přístrojům, které domácnostem a podnikatelům měří odběr elektřiny, může vést k tomu, že ČEZ a jeho šerifové mohou trestat kohokoli, kdo jako slepý k houslím přijde k tomu, že mu někdo jiný poškodil elektroměr, jsem takříkajíc „vesnicky“ narazil. Chtěl jsem jen bránit občanstvo proti velice svérázně a velice příkře nastavenému předpisu ČEZ-u. Ale – spletl jsem se. Dozvěděl jsem se, že si tuto výtku mířenou do jiných řad, prý mnoho mých spoluobčanů vyložilo úplně opačně. Že prý to vypadalo, jako bychom se tu udávali. To je mi tedy doopravdy líto. Tak jsem to nemyslel, a za špatně vyjádřenou (i když dobře míněnou) šlehu se tedy omlouvám. Napsal jsem to jen a jen na základě mé vlastní zkušenosti a v dobré víře, že upozorňuji na něco, co by se mohlo přihodit. Pokusil jsem se popsat, co by mohlo nastat, kdybychom tu nežili všichni v míru a nebyli naplněni ohleduplností ke každému ze sousedů. Popsal jsem, co by se mohlo stát, kdyby tu nežili jen samí dobráci. Spletl jsem se a omlouvám se. U nás se neudává… Je tu mír – jsme mozkové lázně Doubice. Však se přijeďte přesvědčit.