Dnes to bude trochu bez „morálu“, bez pointy. Ale zamlčet to nechci: Před týdnem se v noci ze středy na čtvrtek moje milá Dominika probudila smíchy. To se občas stává i mně, ale nikoli z téhož důvodu. Ráno mi potom vysvětlila, že ten smích, spuštěný kdesi v předvědomí, způsobilo pomyšlení na to, že Německo před třiašedesáti lety prohrálo válku. Byli jsme ten minulý čtvrtek („Den vítězství“), z rodinných důvodů, v bavorském Mnichově (jak jistě jasno, tam se neslavilo…) – v městě mého exilu. Když to zkrátím, ten smích byl vyvolán porovnáním současné situace hospodářsky „stagnujícího“ Německa a „dynymicky se rozvíjející“ České republiky. Při snídani jsme ten smích rodinně probrali. Jistě, každé malé dítě dnes ví, že poválečný hospodářský vzestup Německa má sice kauzální souvislost s tím, že Německo válku prohrálo, ale daleko víc má společného s poválečnou hospodářskou pomocí USA zničené Evropě, známé pod pojmem „Marshallův plán“. Možná, že ale ne každé malé dítě a s nimi i jejich rodiče jsou si ještě dnes vědomi, že tehdejší československá vláda tuto hospodářskou pomoc v podstatě již přijala. Jenže vzápětí byli naši tehdejší představitelé pozváni do Moskvy a Stalin jim nařídil tuto pomoc odmítnout. Ministr zahraničí Jan Masaryk tehdy řekl: „Odjížděl jsem do Moskvy jako ministr čs. vlády, ale vracím se jako Stalinův pohunek“. No a zbytek už známe – komunisti tu čtyřicet let dělali takovou paseku, že jí budeme ještě nejméně dvacet dalších let „rozdýchávat.“ A to nejenom hospodářsky. No, řekněte, není to k smíchu? Já vím, není… Tak co s tím uděláme?