V úterý jsem zjistil, že někdo obci ukradl koš na odpadky. Stál u autobusové zastávky, což je dobré místo, neb prasata pak častěji vhodí ty pet lahve do něj a ne na zem. Nicméně, někomu stálo za to zastavit, sebrat koš a jeho odvozem do sběrny získat tak na pár piv či balíček cigaret. A teď vám něco řeknu: sedmdesát kilometrů není žádná vzdálenost. Od nás z Doubice je to například cesta do krajského města na jednu stranu, či do Liberce na stranu druhou. Na stranu třetí tak zhruba Mladá Boleslav a na stranu čtvrtou , tu severní, leží ves-jmenovec: Daubitz. Byl jsem tam před pár dny na „státní“ návštěvě. Pan Schulze (ano, skutečně se tak jmenuje), který je agilním místním činovníkem, poslal pozvánku, vybízející k účasti na místní oslavě. A tak jsme s Dominikou jeli. V Daubitz (650 obyvatel) si pomocí sbírek mezi občany a s přispěním sponzorského daru od jedné banky nechali opravit varhany v kostele a na počest té slavné události byl koncert. Umělci z Lipska hráli na varhany a na trubku – a lidé byli pospolu a byli veselí. Obec Daubitz je jako ze škatulky (připomínám, že se tamtudy prohnala jak velká vojna, tak také komunistický režim), jako z reklamních fotek Hornbachu či co. Bylo mi tam myslet na názory či životní postoje, které občas u nás zaslechnu. Hovoří o tom, že není nutné pořídit si třeba nové zastávky (ty staré vypadají jako, kdyby tu prošla vojna), nebo dřevěné zábradlí u rybníka (to stávající je model „zničené autobusové nádraží“), protože – to stejně někdo zničí.

Takže odteď začnu tyto lidi i s jejich pohledem na svět a postoji k životu na vsi posílat – inu, sedmdesát kilometrů na sever. A až jednou někoho načapám, jak ve vsi krade něco z kovu,ničí zastávku nebo láme dřevěné zábradlí, tak nezavolám na policii, ale vytáhnu tu basebalovou pálku, co vozím za sedadly…