Dáme si dnes opět trochu té „politické“ matematiky. Vždy, když se s něčím podobným setkám, jde mi z toho“hlava rundem“. V poslední době se jedním z takových matematických problémů jeví ona „reforma veřejných financí“. Už samotný název naznačuje pro našince, že jde o jakousi změnu, přičemž v našich zeměpisných šířkách zvykově víme, že půjde o změnu k horšímu. Reforma je plničká „politické matematiky“: koaliční politici pro média hlásí splnění předvolebního slibu „zavedeme rovnou daň“, přičemž většina lidí pak z výplatní pásky (či nějakého ekvivalentu toho papíru) může vyčíst, že zrovinka ta jejich daň není rovná a patnáctiprocentní, nýbrž děsná a činí cosi mezi 40-50%. Jiným pěkným případem je před nedávnem určitě vážně míněný nápad, aby si zákonodárci sečetli všechny své finanční odměny dohromady (a krapítek si přidali), že pak to bude nějak „jednodušší“. Ano, vidím to podobně – rozdíl mezi mizernými 160.000,-, které mají dnes a 235.000,-, které by jim připadly po téhle „reformě“, je jednoduchý a zároveň zajímavý. K tomu se pojí i další „záhadka“ politické matematiky – důchodci na tom od ledna nejsou lépe, než kdy předtím. Naopak, při té náhlé inflaci jsou na tom (česky řečeno) hůře. Poslanci vládní koalice nejnověji odmítli návrh opozice na jednorázové přilepšení důchodcům na nejkrutější dopady té báječné reformy. Bylo by to pro stát prý drahé, a navíc to navrhovala opozice… Jenže - kdo je ten stát? A kdo pro něj a na něj celý život pracoval a vydělával? A co asi by měl stát dělat pro své starší občany? Bří Coenové, ač ze Spojených států, to vystihli názvem jejich nejnovějšího filmu přesně: Tahle země není pro starý…