Tak ve mně za minulý týden dvakrát pořádně hrklo.

V pondělí jsem se přepravoval po I/9 od hlavního města republiky do hlavního centra vesmíru – do Doubice. A samozřejmě nahoře na kopci Šébr jsem „vychytal“ dva kamióny a jednu střední Avii. A jak se tak za těmi náklaďáky spouštím dolů, najednou – přesně v těch místech, kde nahoru vedou dva pruhy a ten z kopce je od nich oddělen dvojitou čárou, se jeden z těch kamionů přes ty čáry pustil pěkně do protisměru a začal předjíždět. Že je tam přikázaná sedmdesátka asi netřeba dodávat. Takže ve mně hrkalo. Nohu jsem měl připravenou na brzdě, přemýšlel rychle, kam se při dopravním masakru volá a jestli si pamatuji alespoň některá pravidla první pomoci. Naštěstí v protisměru nikdo nepřijel, ten tirák to nakonec nějak rozkývaně stihnul a napasoval se dopředu před kolegy těsně před tou levotočivou zatáčkou. Vždycky, když vidím nějaký podobný zázrak přírody – mám na mysli osobu bez mozku a přesto vykonávající lidskou činnost – jsem u vytržení.

Načež ve mně znovu hrklo ve středu, když se pan Čunek tak nějak tirácky rozkývaně napasoval znovu do vlády, přičemž to „hrkání“ je způsobeno hlavně tím, že na takové (podle mého) sebevražedné akce koaliční vlády neexistuje žádná příslušná první pomoc, tudíž to celé jen a jen zavání nějakým politickým masakrem. Ale v obou případech platí to staré známe a pěkně škodolibé – kdo chce kam, pomozme mu tam…