V minulých dnech jsem se pracovně musel zabývat texty filosofa Ludwiga Wittgensteina. Je to trochu složitý autor, jehož doménou bylo jak kouzlení s oborem, zvaným „logika“, tak kouzlení s jazykem, respektive se slovními popisky všech objektů. Jednou z jeho šarád, kromě zjištění, že většina katastrof dnešního světa je zaviněna nesprávným používáním jazyka (což věru rád podepisuji), byla úvaha nad tím, co se (čistě „filosoficky“ a teoreticky) stane, když přendáme popisek nějakého objektu a přemístíme jej na objekt jiný. Stane se pak ta věc, označená novým popiskem, novou věcí? Atd. Při dumání nad těmi texty se mi lehce zavařoval mozek, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, co jeden zažije, když do vsi přistaví kontejner na sběr odpadu. Asi to leckdo bude znát: je víkend sběru odpadu „velkoobjemového“, pak víkend sběru odpadu „kovového“ a víkend sběru odpadu „nebezpečného“. Téměř všichni uživatelé naší vesnice se o minulém víkendu, kdy nastal čas sběru odpadu „velkoobjemového“ ukázali být více než vzornými žáky velkého mistra Wittgensteina. Lednička, plná „nebezpečného“ odpadu (ten ksindl, co z ledničky dělá ledničku), se stala odpadem „velkoobjemovým“, stejně jako molitan (též položka „nebezpečný odpad“) nebo televizory. A podobně… Vždycky jsem se divil, proč se velcí filosofové našich dějin v určitých fázích svých životů stahovali do ústraní, někam pryč z velkých měst a center myšlení. Už to vím. To, co teoreticky promýšlel takový Wittgenstein, a dostal se až hranicím našeho světa, se v praxi odehrává v Doubici při sběru odpadu.