Ráno začínám přehledem zpráv. Německých. To je tak. Na německé veřejnoprávní televizní programy, respektive jejich ranní magazín, se dívám z důvodů duševní hygieny. Neboť, na domácí televizi, mám teď na mysli veřejnoprávní zpravodajský program, sice běží celý den ty nejnovější informace. Nic ve zlém. Je rychlý, přehledný, nabitý informacemi, spousty stanovisek a názorů, ale chybí mi v něm nějaká radost ze života, či jak to nazvat.

Že ještě bude život po pandemii… Člověk se po pár minutách sledování cítí zavalen informacemi o počtech nakažených, uzdravených, zesnulých. Dozví se o příkazech, zákazech, nařízeních. Dozví se, že někdy bude líp. Teď už dokonce většinou bez roušek.

V německé televizi mi poradí, co překopat na zahrádce. Udržují mě v obraze o hlavních světových událostech, jakož i o opatřeních spolkové vlády a vlád zemských v úsilí o zvládnutí krize vyvolané koronavirem. A že se povedlo udržet, rychlou finanční pomocí nesrovnatelnou s tou domácí, milióny lidí nad vodou v časech, kdy nemohou vydělávat.

To se dobře poslouchá. Když mi poradíte, ať si tedy jedu do toho Německa, když je tam tak dobře (a lacino), odpovím, že už jsem tam byl…

Martin Schulz, Doubice