Najednou mi došlo, že jsem ještě v tom zmatku konce roku a různých dalších událostí úplně zapomněl na důležité výročí. 16. ledna uplynulo 50 let od oběti studenta Jana Palacha. Je zvláštní, že se sice v médiích toto téma poměrně podrobně probíralo, ale jako by to bylo nějaké výročí pouze pro pamětníky.

V jednom rozhlasovém rozhovoru si ředitel institutu Paměti národa Mikuláš Kroupa trochu hořce postěžoval, že při debatě se středoškolskými studenty sice nějakých 80 % studentů znalo jméno Jan Palach, ale nedovedli to jméno přiřadit k rozhodné události. A tady je něco špatně.

Neznamená to rovnou, že by tehdejší sebeobětování Jana Palacha bylo zcela marné a zapomenuté. Znamená to, že se málo věnujeme vlastní historii. A o ní je notoricky známé, že když ji neznáme, jsme bohužel odsouzeni k tomu ji opakovat.

Ne, že by se v minulosti odehrály výhradně špatné věci. Ale tahle poučka je míněna jako varování před opakováním historických chyb. A těch se nám celonárodně podařilo nasekat celkem dost. Jan Palach je – stručně – pro mne a mnoho mých vrstevníků symbolem nesmiřitelného odporu proti nesvobodě. Mysleme na něj…

Martin Schulz, Doubice

Ilustrační foto.
Houpala se židle i věžák. Otřesy z polského dolu lidé cítili také na Děčínsku