Ač jsem zděšen vraždou či spíše popravou mladého slovenského novinářského kolegy a jeho snoubenky kvůli jeho investigativním článkům, rozhodl jsem se, že tyto řádky věnuji neblahé vzpomínce na výročí tzv. Vítězného února. K vraždění novinářů se vrátím za týden.

Únor 48! Bylo to trauma celého mého dětství a mladého věku, kdy díky totalitní propagandě bylo nutné připomínat si „vítězství pracujícího lidu”. Ve skutečnosti hned, jak komunisté v únoru roku 1948 uchopili moc, si vzali veškeré občanstvo jako zajatce do laboratoře budování nevybudovatelného komunismu, s pasáží budování socialismu.

Ani jedno nefungovalo, nic se nepodařilo vybudovat, zato zemi se podařilo dokonale zničit, vysát její nerostné bohatsví a většinu z toho předat kámošům ze Sovětského svazu.

Morálně zničili (ač to mnozí nechtějí přiznat, ani tušit) několik generací obyvatelstva. Jed, který do nás vpustili, funguje dodnes.

Po sedmdesáti letech jsou komunisté údajně demokratickou součástí demokratického státu, dělají, jako by se tu pod jejich vládou nic nezměnilo k horšímu, diktují si podmínky spolupráce s vládou a navíc jim to stále část publika nejen baští, ale i schvaluje. Nechápu. Nechci chápat. Nebudu chápat.

Martin Schulz, Doubice