Jak se řekne „insolvence“, protočí se každému panenky. Vždyť je to vlastně „bankrot“, „plajte“, „konec“, „šlus“… I kdyby to nastokrát, bráno zcela formálně, nebyla skutečná skutečnost a nemocnice by teoreticky mohla v insolvenčním řízení fungovat dlouhá léta, nejsem si jist, že tomu budou věřit i sami zaměstnanci. Nedovedu si dost dobře představit, že pracuji v podniku, který je ve skutečnosti potápějící se Titanic, a já se přitom tvářím, jako bych byl na rekreační vyhlídkové cestě podél Azurového pobřeží.

Když se nad vaší firmou vznáší vidina reálného konce, těžko nemyslet na to, zda bude příští měsíc na složenky. Vyčítám politikům všech stupňů, od vlády až dolů do města, že udělali málo pro to, aby současná situace nenastala. A stejně si pořád myslím, že původ těch dnešních trablů sahá do doby, kdy městu vládl „Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit“… Proč se s tím nedělalo něco dřív?

Martin Schulz, Doubice