Byli jsme s otcem cosi vyřídit v budově Svazu spisovatelů na Národní třídě. Na ní byl celkem zmatek. Demonstranti, které Lidové milice (moji spoluobčané v šedivých uniformách s ostře nabitými zbraněmi) spolu s policií vyháněli z václavskýho Václaváku se tam postavili proti obrněným transportérům. V nich opět příslušníci Lidových milicí, úderné to pěsti Komunistické strany Československa. A ty transportéry začaly do lidí, mých spoluobčanů, kteří protestovali proti tehdy rok trvající sovětské okupaci, celkem drsně najíždět.

Začalo se i střílet. Byl jsem bez sebe hrůzou. Schovali jsme se s otcem k Národnímu divadlu a já se jen třásl, bál se a ničemu jsem nerozuměl. Proč naši lidé střílejí na naše lidi? Byl jsem svědkem konce jedné éry a začátku velkého svinstva, které pak trvalo do listopadu 89. Otec pár dní poté odjel na nějaký filmový festival na Západ a už se nevrátil. Podobně tak učinily stovky tisíc spoluobčanů. Dnes nám komunisti (s malou oklikou) zase vládnou…

Martin Schulz, Doubice