Tragický nedělní požár v pečovatelském domě ve Vejprtech by se měl stát mementem a už kvůli obětem také milníkem v péči státu o tento druh péče. Všichni v téhle zemi vědí, že se po léta škudlí na příspěvcích státu na sociální péči. Není možné odbýt vejprtskou tragédii tím, že si dům nad hlavou nejspíš zapálili sami klienti. Tak je měl buď hlídat dostatečný (placený) počet vzdělaného personálu, nebo přinejmenším požární hlásiče. Ne, že se do nich nacpou tlumící medikamenty, že o sobě nevědí. To bych byl asi schopen podpálit si dům nad hlavou i já.

A vrcholem byrokratického pokrytectví je okolnost, že němečtí hasiči s dojezdovou dobou 5 minut, nemohli pomoct. Museli by je totiž o to požádat české složky, přesně podle předpisů, respektive podle podepsaných smluv. Je to vůbec možné? Takto může byrokracie a její mechanismy zabíjet. Místní hasiči dorazili po deseti minutách. Dobře. Už ale mohli pomáhat zasahujícím německým kolegům. Nebo tam někdo něco podcenil, či zpackal? Přes všechnu deklarovanou a nasmlouvanou příhraniční spolupráci to pak krachne na tom, že někdo z velících českých hasičů z nějakých důvodů nevykřikl: „Feuer!“?

Martin Schulz,
Doubice