Do bývalého koncentračního tábora v Rabštejně se každoročně chodíme 8. května poklonit obětem druhé světové války. Mezi ně je potřeba počítat i ty, kteří zemřeli v poválečných měsících. Koncentrační tábor Rabštejn neukončil svůj provoz s posledními válečnými výstřely. Fungoval ještě dalšího půldruhého roku, kdy zde československé úřady internovaly Němce. Podmínky se ale oproti těm válečným příliš nezměnili. Pováleční vězni měli například stejné potravinové příděly, jako měli ti držení za elektrickým plotem nacisty. I ten plot zůstal.

Největším zločinem většiny vězňů přitom bylo, že se narodili jako Němci. Ti skuteční váleční zločinci stihli včas uprchnout. Za plotem lágru se tak ocitly desítky učitelů, zaměstnanců dráhy nebo dokonce i několik farářů. V jednu chvíli zde žilo více než tisíc lidí. Jedním z nich byl i Albin Hugo Liebisch, konstruktér nejdelších sériově vyráběných motocyklů na světě Böhmerland. Ten později vzpomínal, jak jej při zatýkání partyzáni tloukli ocelovými pruty přes paže, až měl „předpažené ruce nateklé doslova jako bochníky“. Aby nemohl utéct, vytrhali mu nehty na prstech na nohách.

Liebisch byl po ročním pobytu v rabštejnské koncentráku odsunut do Německa, kde v polovině 60. let zemřel v Pasově. Tolik štěstí ale nemělo například šest Němců, které v červnu 1945 zavraždili u Kytlic příslušníci Revolučních gard. Ti nebyli nikdy potrestáni.

Pro úplné vyrovnání se s druhou světovou válkou, stejně jako s kteroukoliv jinou historickou etapou, je třeba si přiznat i vlastní činy. Nehodnotit tehdejší dění dnešní optikou. Jen si jej přiznat. Německo se za zrůdnosti nacistického režimu omlouvá 75 let.