Byly doby, kdy maturita, závěrečná to zkouška středoškolského vzdělávacího stupně, nesla i trochu strašidelný, trochu povznášející název „zkouška dospělosti“.
Vskutku – mladý člověk, ve chvílích, kdy se v něm trochu srovnaly pubertou vyplavené hormony, došel do věku, kdy pochopil, že život nebude jen sranda, nýbrž že je nutné též cosi předvést. Byly doby, kdy tahle zkouška (a příslušná zkušební komise) zhodnotila míru individuálního vývoje studenta a poskytla mu zpětnou vazbu v podobě „vysvědčení o dospělosti“.

Mluvím, pravda, o dobách, jež znám jen z vyprávění. Proto také celý život závidím rozměry a hloubku středoškolního vzdělání všem, kterým se ho dostalo před komunistickou devastací školského systému u nás po únoru 1948. Už to „mé“, „naše“ gymnasium bylo v první polovině sedmdesátých let jen odleskem někdejších institucí. Co však se na chudáky studenty sneslo nyní, je – podle mého – naprostá degradace té někdejší „zkoušky dospělosti“, zkoušky společenské vyspělosti každého jedince, na (neřeknu „neužitečnou debilitu“, nýbrž) skoro jen mechanickou prověrku zprůměrovaných znalostí zprůměrované sumy informací, která absolventům navíc nebude k ničemu, když jí vyšší školy neuznávají jako vstupenku do vzdělávací extraligy. Ani se ještě nezjistilo (a jsem přesvědčen, že se velmi rychle zjistí), jak strmící hloupostí jsou tyhle tzv. státní maturity, jak ničemu nepomohou srovnávací prověrky žáků základního stupně a už chce ministr školství Dobeš zkoumat podobným „metrem“ i děti předškolního věku.

Je jen nějakých dvacet let od demontáže režimu, který chtěl mít všechny lidi tak nějak „v zástupu“ a už nás tam zase nějaký ministr chce mít. Fakt – díky!