Když jsem byl malý chlapec, hrozně jsem si přál být popelářem. Dnes je mi jasné, že to bylo hlavně proto, že mi naši zakazovali hrabat se v popelnicích, zatímco rodiče kamaráda Jirky se rozvedli, takže mu nikdo nic nezakazoval a on se mohl v popelnicích přímo rochnit. Nebylo to rochnění samoúčelné, bylo mu skutečně co závidět, neboť už i v dobách mého dětství vyhazovali lidé do popelnic věci nejen ještě znovu použitelné, ale navíc i svým způsobem krásné. Ale dnes už popelářům nezávidím.

Zvláštním hnutím Osudu se nyní totiž odpadem, tím komunálním, musím zabývat znovu. Obec prostě ty spousty věcí, které už nikdo nechce, musí nějak odpravit směrem pryč. Zní to snadné jako facka, ale je to složitější než celá hospodská rvačka dohromady. Po třech a půl letech ve funkci Hlavního správce obecního odpadu už je mi jasné, že chalupáři prakticky žádný odpad neprodukují a v případě, že nějaký ten papíreček či konzervičku přece jenom v domácnosti naleznou, tak to pečlivě zabalí a odvezou do svých městských popelnic.

Místní domácí mají většinou popelnice, a tak je (ty domácí) u Hlavního odpadiště, kam občané vozí pytle s tříděným odpadem, z mého stanoviště Hlavního odpadkáře mnoho nevídám. O to větší záhadou mi je, kde se tedy u Hlavního odpadiště – čti u Obecního úřadu - (pravidelně na konci víkendu a také po nocích) berou ty desítky kilogramů flašek, plastů, papíru, rozebraných postelí, rozpadlých součástí automobilů, pneumatik, plechovek od a s barvami, starých zarámovaných komunistických kolektivních vyznamenání, čerstvě použitých plen, rozdrbaných matrací, použitého šatstva a vůbec.

Hlavní ale je, že to sem asi vozí Marťani… jiné vysvětlení prostě nemám, Marťané neházejí kdekoli, jsou to Marťané, kteří vědí, kam patří odpad.