V okamžiku, kdy už to vypadalo, že se do konce května (rozumějte – do voleb) nebudeme bavit o ničem jiném, než o tom, kdo nám v předvolební kampani lépe zalže, najednou to křachlo. Doslova. Islandská sopka s obtížně vyslovitelným jménem Eyjafjallajökull to prostě nevydržela a bouchly jí saze. Od té chvíle se domácí politika odsunula z levého horního řádku titulků na prvních stránkách tištěných médií a zaujala i nižší místo ve zpravodajství televizním.

Nikoli neprávem, dlužno podotknout. Prach a broky (sopečné), které v obrovitých mračnech putují Evropou, mohou přímo škodit zdraví a hlavně - paralyzují leteckou dopravu. To zní jednoduše, ale jen pro toho (jako já), kdo si neumí nebo nechce (nebo ho to prostě netankuje) představit kolik toho nad námi létá vzduchem a kolik toho, co nám léta nad hlavami, neustále potřebujeme.

Nejde jen o letecké cestující všeho druhu, ale o milióny tun zboží, které každý den létá křížem krážem po celé zeměkouli. Potřebujeme skutečně dovážet ze Skandinávie lososy do tichomořských hotelů, jak jsem se tuhle dočetl? Vím, to je extrém, ale trochu napovídá, jak „zpovykaná“ je světová konzumní společnost. A to už vůbec nemluvím o tom, že když fotbalisté Barcelony musí dojet do Milána na zápas autobusem, což je děsně znevýhodní, neb jsou zvyklí létat, tak potom prohrají, jako by fotbal nikdy ani neviděli. Zahlédl jsem kdesi v novinách radarový snímek té sopky. I člověk bez fantazie na něm zahlédne rozšklebeně se smějící lebku. Nejsem „svíčková bába“, ale ten snímek už nemůže být výmluvnější. I kdyby to nebyla sama Země, kdo nám takto cosi sděluje, mám za to, že bychom se trochu mohli zamyslet nad tím, na jak vachrlatých okoličnostech „pevně“ sedí a „globálně“ funguje naše civilizace.