Vážení a milí pravidelní i nepravidelní čtenáři těchto čtvrtečních řádků. Vzhledem k tomu, že se již jindy netrefím do správného data, chtěl bych již dnes, pár dní před tím skutečným výročím, přičinit poznámku k té „sametové revoluci“.

Až budeme příští úterý v klidu domovů, neboť bude státní volno, vzpomínat, proč jsme doma a ne v práci, najdeme si (možná) chvilku na to, abychom se (alespoň my, pamětníci) rozhlédli kolem sebe a zhodnotili, co se nám to vlastně za uplynulých dvacet let přihodilo. Uznávám, že to asi nebude poohlédnutí bez jistých rozpaků. Jistě se najdou (já, například) lidé, kteří před dvaceti lety měli poněkud jinou představu o vývoji naší země.

Nejenom, že se zmenšily rozměry státu, ve kterém „samet“ proběhl. Podle mého se umenšily i ony pověstné „velké oči“, kterými možná mnozí z nás tehdy nakukovali do budoucnosti. Kdybych chtěl trochu přehánět (a navíc, hodně cynicky) dalo by se s touto nadsázkou (opakuji, nadsázkou) prohodit bonmot o tom, že to trvalo „pouhých“ dvacet let, než se do řady vrcholných postů v zemi jakýmsi obloukem vrátili pověstní „mladí a dynamičtí soudruzi s perspektivou růstu“, o nichž tehdy hovořívali staří a zkostnatělí komunističtí normalizátoři. Jen jsou dnes příslušníky řady jinak se jmenujících politických uskupení, ale to jejich vnitřní nastavení k moci a ke způsobům jejího zneužívání se mnoho nezměnilo.

Ale neřeknu to. Jsem rád, že změna nastala, směrem k větší svobodě jednotlivce i společnosti. A důkazem budiž (nejméně pro mě osobně), že tyto řádky mohu tisknout ve svobodném tisku svobodné země…