Tak jsme si (mnozí možná jen tím, že „se“ nešlo do práce) připomněli jednadevadesáté výročí vzniku samostatné Československé republiky.
No, když se tak člověk ohlédne dozadu, nevím, nevím. Jednak „jsme se“ pěkně scvrkli, koukne-li jeden na mapu.

A pak: ať to počítám, jak to počítám, s tou samostatností to také nebylo nic extra. Nejméně polovinu toho času naše národy rozhodně nežily podle svého, či po svém, ale naopak v područí nějaké jiné mocnosti. Tu nacistické Říše, tu Sovětského svazu.

V té souvislosti mě napadlo, zda možná ta zavilá – jak to nazvat – „nevstřícnost“ prezidenta Klause (a jeho příznivců) vůči evropskému projektu společného soužití, není jen jakousi převlečenou bezradností nad tím, že si naše národy nijak neužily toho „vládnutí si“ nad sebou samými.

Z historie ovšem známe klasické průpovídky o tom, že „Češi si neumí vládnout“, ale z nějakých mě neznámých důvodů se (ať už v minulosti, nebo v současnosti) naši vládcové naopak domnívají (a pohříchu se i tak chovají), jako bychom byli povoláni vládnout přinejmenším celému kontinentu.

A v té souvislosti se asi také někteří naši politici domnívají, že„nepotřebujeme“, aby nám do těch jejich představ někdo mluvil…

Nevím, byl bych rád, kdyby mě to jejich pinožení vůbec nezajímalo. Leč, prakticky – cosi ze života: zajel jsem v tom středečním památném dni volna do německého nákupního střediska, jako obvykle pro chleba a pro víno, neb je to tam levnější. Nebyl jsem sám, bylo nás tam z té samostatné České republiky početně mnohem víc, než domorodců. Evropa, zatím, žije, a my, samostatně - s ní…