Zde vysvětlení: Vypravil jsem se na pár dní „za hranice všedních dnů“, jak se pěkně říkalo za bolševika. Opět jsem si užil, že hraniční čáru do Bavorska mohu projet stovkou, a že za hranicí mohu konečně vyzkoušet, kolik vlastně to auto jede (210, kdyby to někoho zajímalo….).

Načež jsme, s milou Dominikou, několik dní chodili po městě mého exilu (Mnichov) a po horách nad Berchtesgadenem.

Nemohu zamlčet, že hlavním heslem toho zhruba týdne bylo (pronášeno střídavě oběma partnery): „A to nezapomeňme, že Němci tu válku prohráli!“ Heslo znělo od rána do večera: při příležitosti průjezdu (průchodu) upravenými vesničkami, znělo při návštěvách zájezdních a zahradních hostinců, znělo na dálnici (vskutku, dá se jezdit rychle i bezpečně zároveň), znělo při sledování (na naše poměry neuvěřitelně kultivovaných a věcných) předvolebních televizních diskusích kandidátů, atd.
V Bad Reichenhallu jsem navíc musel Dominice připomenout, že při nočních koupelích v tamním vyhřívaném koupališti, s pohledem na vrcholky nějaké nedaleké Alpy, můj otec vždy neopomněl prohlásit, že za ten výhled z teplé vody „vděčíme soudruhu Husákovi…“

Co tím chci říct?

Zhruba toto: jednak jsme prostě tu válku vyhráli, ale na špatné straně. A za druhé – fázový posun ve vývoji jak státu, tak společnosti (a jejích politiků), který nám přivodila čtyřicetiletá vláda KSČ, se nějak ne a ne a nedaří smáznout. Jak jsem se vrátil, hned koukám, že než aby se ti naši furianti pokusili mezi sebou ve prospěch státu (a lidí v něm) dohodnout, radši změní ústavu…